Adaptace obilného sila v areálu Winternitzových automatických mlýnů

Silo je součástí oživených Automatických mlýnů. Areál tvoří dohromady více budov a institucí, které jsou propojeny cihelným kobercem a nepochybně i zvláštním napětím mezi nimi. Všechny budovy se vzájemně posilují a díky tomu vytvářejí živou část města. Na celku se podíleli výborní architekti Zdeněk Balík, Jan Šépka, Petr Všetečka a investor Lukáš Smetana.

Hlavní náplní sila je společenská funkce, která po sto letech nahradila funkci průmyslovou. Tento dům-stroj měl tři základní části: mlynářskou technologii (firma Prokop a synové), skeletovou konstrukci (dílo stavitele Pollerta) a vnější plášť (architekt Gočár). Díky Josefu Gočárovi nejsou mlýny od samého počátku vnímány čistě jako průmyslová stavba. Mají v sobě tajuplnost stroje ukrytého v pevnosti. Ani obilné silo, přistavěné k mlýnici v roce 1924, není jednoznačně uchopitelné.

Úvahy o hlavním vstupu vedly k rozhodnutí odtajnit, aktivovat parter z obou bočních stran a vytvořit pod zásobníky volně přístupný veřejný prostor. Myšlenka otevření budovy do náměstí šla ruku v ruce s celkovým otevřením areálu městu po více než sto letech. Otevření bran, otevření parteru. Otevřeli jsme i cihelný sokl velkým otvorem, který byl doposud tajemně uzavřený. Odkryté zásobníky obilí daly krytému prostoru atmosféru. Ze strany mezi mlýny a silem je parter propojen v místech původních dveří. Z druhé strany je sokl naopak široce prolomen novým otvorem.

Stejně jako v minulosti silo dnes propojuje jedno komunikační jádro. Hlavní změnou je vložení sálu do bývalého technologického prostoru v šestém podlaží. Zde má výsostnou polohu nad celým areálem. Společně se sálem je zpřístupněna i střecha objektu. Střešní nástavba nad komunikačním jádrem spolu s otvorem ve fasádě v parteru jsou jediné změny ve vnější formě. Různé věžovité útvary na střechách proměňovaly siluetu mlýnů dle aktuálních potřeb od jeho vzniku a doplňují jeho celkovou kompozici a gradaci. Nástavba a bezbariérové zpřístupnění střechy je pak logický prvek při oživování památky k novému společenskému životu. Svou betonovou šedí navazuje na pestrou škálu barev Mlýnů, kde se v podobném poměru vzájemně doplňují šedé vápenopískové cihly, omítky a červené cihly. V části skladů ze 60. let do palety tónů vstupuje navíc břízolit v pískovém a načervenalém provedení.

Pro silo a jeho technologii je typická vertikalita, vertikální pohyb. Sklobetonové podlahy v sálu a v parteru vytvářejí dráhu pro světlo přes všechna podlaží až do suterénu. Suterén byl vyhlouben mezi masivními sloupy a slouží jako zázemí. Podzemní prostory – téměř podsvětí – mohly vzniknout díky tomu, že sloupy jsou založeny hlouběji, než jsme v průzkumech předpokládali. Nově je také zpřístupněn vnitřek samotných zásobníků v úrovni druhého podlaží, ale jen v minimální míře, pouze vložením lehké lávky z pororoštu, a prostory zůstávají jinak prakticky netknuté. Zde je vidět samotná podstata sila.

Úpravy interiéru jsou civilní, barvy a cihly jsou přenechány fasádám, vnitřek je tlumený, rejstřík materiálů je standardní, dalo by se říci stavařský – beton, omítky, dlažba, pozink, luxfery a jde spíše cestou nekontrastního doplňování starého. Původní povrchy jsou ponechány včetně patiny, různých vývrtů a šrámů po vybouraných příčkách.

Zjednodušeně lze říci, že snahou je rozvinout dům v jeho racionalitě i monumentalitě.