Archeologické naleziště paracaské kultury

Archeologické muzeum musí hledat jemnou rovnováhu mezi ochranou historického dědictví a jeho zpřístupnění veřejnosti. Muzeum v místech jako peruánský Paracas se potýká s další výzvou, neboť se musí začlenit do krajiny, která byla kolébkou paracaské kultury a nyní je součástí významné přírodní rezervace v poušti na pobřeží Peru.
Objekt prakticky stojí na ruinách svého předchůdce, který byl zničen během zemětřesení v roce 2006. Muzeum přebírá pravoúhlou geometrii a kompaktnost původního muzea. Nyní se nově objevují “trhliny“, které oddělují jednotlivé funkce a současně zpřístupňují jednotlivé části muzea jako dílny, jednací místnosti a obslužné prostory věnované ochraně archeologického dědictví. Touto "trhlinou" se vstupuje do různých prostorů: venkovních částí, které rámují výhledy do krajiny a vytvářejí přívětivé klima pro život v rozlehlé poušti.
Uvnitř muzea se odvíjí dispozice, která je zdánlivě rozporuplným hybridem mezi labyrintem a spirálovitou cestou, kterou používali staří Peruánci, a současným pojetím prostoru, který je více plynulý a otevřený.
Pouštní klima v Paracas vyžadovalo speciální zacházení s muzejními sbírkami. Výsledné řešení, které se přizpůsobuje místnímu klimatu zároveň propůjčuje stavbě jedinečný vzhled. Účinky přímých slunečních paprsků a horkého klimatu redukují mohutné světlíky, které filtrují ostré světlo i odvádějí z výstavních místností přehřátý vzduch.
Tvar těchto světlíků vychází z textilních vzorů charakteristických pro oblast Paracas. Tyto textilie byly současně nejvýraznějším technologickým úspěchem i uměleckým projevem paracaské kultury.
Budova je postavena z pucolánového cementu, který je odolný vůči slanému pouštnímu prostředí. Pohledový beton a cementové omítky disponují přirozenou načervenalou barvu, která splývá s okolními kopci.
Patina, kterou řemeslníci zanechali při broušení betonu, dodává muzeu zvenčí keramický vzhled, čímž připomíná předkolumbovskou keramiku (huacos) vystavenou uvnitř.