Auditorium a kongresové centrum v Plasencii

Architektonický pár Jose Selgas a Lucia Cano zasvětil celou svoji dosavadní kariéru bohatým formám oděným do pestrobarevného plastu. Zprvu si v madridské čtvrti El Plantío postavili vlastní silikonový dům (Casa Silicon, 2006) a o tři roky později na stejném pozemku vyrostl netradiční transparentní ateliér, kde selgascano vyprojektovali většinu kongresových center pro Badajoz (2006), Cartagenu (2011) a Plasencii (2017).
Zatímco dříve se obyvatelé Costa Iberica chránili před sluneční výhní za mohutnými kamennými stěnami, tak dnešní zemědělci se snaží ochránit úrodu před spálením pod igelitovými příkrovy. Když projíždíte jihošpanělské pobřeží, tak daleko větší plochu než turistické resorty zabírají právě foliovníky. Z této perspektivy můžeme na architekturu selgascano nahlížet jako na výsostně kontextuální. Oni však používají plast ve všech myslitelných podobách (polyester, sklolaminát, polykarbonát, metakrylát) také u projektů do upršeného Londýna nebo do Kalifornie na opačném konci světa.
Poslední z trojice kongresový center od selgascano se nachází na okraji historického města Plasencia ležícího dvě stě padesát kilometrů západně od Madridu. Plastový meteorit je usazen ve strmém svahu na konci obytného satelitu. Translucentní multifunkční objekt se snaží v noci podobně rozzářený lampion přitáhnout pozornost kongresových turistů. Do objektu se stoupá po široké oranžové rampě, která následně proniká do útrob domu a na závěr otevírá výhled do volné krajiny. Vstupní část také rozděluje objekt do dvou funkcí: jižní hlediště a severní hlediště. Mezi racionální betonové jádro a rozehranou ocelovou konstrukci vynášející plastovou fasádu jsou umístěny rampy a schodiště pro korzování hostů mezi jednotlivými výškovými úrovněmi z foyer, horní restaurace a trojice menších sálů do hlavního spodního auditoria. Návštěvníci kongresového centra jsou v tak neustálém kontaktu s okolní přírodou a rovněž se zapojují do hry s proměnlivou fasádou.