Dům Beira Mar II
Portugalský ateliér Paulo Martins Arquitectura e Design dokončil v přístavním městě Aveiro v organicky rostlé čtvrti Beira Mar rodinný dům, který leží podél úzké zahýbající ulice. Dům vznikl na nevelkém pozemku, proto musely být všechny části důkladně promyšleny a využitý každý kout pozemku.
Projekt na nepravidelném a minimalistickém pozemku se nepokouší korigovat tvar místa. Přijímá ho a těží z něj.
Dům vznikl z vzájemného dialogu dvou sil: organicky rostlé okolní zástavby a přesně komponované dispozice. Výsledný tvar je jasný, pevně daný, uplatňující moderní jazyk, ale nikdy není lhostejný vůči svému okolí. Nekopíruje město. Naslouchá mu. V úrovni parteru navazuje dřevěný obklad důvěrný vztah. Dotýkáte se ho. Vítá vás. Budova se přitom nijak nepodbízí. Zapojuje se do konverzace s těmi, kdo procházejí kolem. Bílý keramický obklad v horní části se představuje jako vzpomínka, vzdálená ozvěna místní tradice azulejo (převážné modrobílé čtvercové glazované dlaždice, jimiž se v Portugalsku obkládaly fasády), nyní však v rafinované, tiché a téměř abstraktní podobě.
Dispozice domu je uspořádána do dvou výškových úrovní orientovaných západním směrem, přičemž světlo je základním stavebním materiálem. Vertikální terasa otevírá zadní část domu směrem k nebi a umožňuje modré barvě sestoupit hluboko do interiéru. Světelná linie protíná prostor jako architektonické gesto, vede pohled, zpomaluje tělo a distancuje mysl od hluku z ulice.
Ložnice zůstávají v přízemí. Jsou více uzavřené a nabízí klid. Společný obytný prostor je umístěn v horním patře, aby bylo vidět do větší dálky. Velkoformátové zasklení stírá hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Dům přestává být uzavřeným boxem a stává se místem plným denního světla. Slunce do interiéru vstupuje, prochází a zůstává až do poslední chvíle dne.
Terasa v nejvyšším patře je více než jen venkovní prostor. Jde o vyhlídku, místo k zastavení a nadechnutí se. Pod vámi se rozprostírá město. Kopule kaple São Gonçalinho ovládá horizont. V dálce solné pole vracejí zpět na oblohu zlatavé tóny slunečního západu. Čas zde zpomalí.
Interiér působí odlehčeně. Místnosti jsou otevřené a připravené měnit se podle potřeb těch, kdo je obývají. Záměrně bylo použito minimum materiálů. Světlo si uvnitř razí cesty. Nabízí se tu překvapivé průhledy a vyhlídky. Dům je postupně objevován.
Objekt, který vznikl na pozemku o rozloze 51 m² nabízí pouhých 98 m² obytné plochy. Jedná se o ukázku precizního zacházení s místem. Každé prvek je zde nezbytný. Každá linie má svůj význam. Je to architektura, která využívá méně, aby ve výsledku přinesla více: více světla, více města, více způsobů obývání.
Projekt na nepravidelném a minimalistickém pozemku se nepokouší korigovat tvar místa. Přijímá ho a těží z něj.
Dům vznikl z vzájemného dialogu dvou sil: organicky rostlé okolní zástavby a přesně komponované dispozice. Výsledný tvar je jasný, pevně daný, uplatňující moderní jazyk, ale nikdy není lhostejný vůči svému okolí. Nekopíruje město. Naslouchá mu. V úrovni parteru navazuje dřevěný obklad důvěrný vztah. Dotýkáte se ho. Vítá vás. Budova se přitom nijak nepodbízí. Zapojuje se do konverzace s těmi, kdo procházejí kolem. Bílý keramický obklad v horní části se představuje jako vzpomínka, vzdálená ozvěna místní tradice azulejo (převážné modrobílé čtvercové glazované dlaždice, jimiž se v Portugalsku obkládaly fasády), nyní však v rafinované, tiché a téměř abstraktní podobě.
Dispozice domu je uspořádána do dvou výškových úrovní orientovaných západním směrem, přičemž světlo je základním stavebním materiálem. Vertikální terasa otevírá zadní část domu směrem k nebi a umožňuje modré barvě sestoupit hluboko do interiéru. Světelná linie protíná prostor jako architektonické gesto, vede pohled, zpomaluje tělo a distancuje mysl od hluku z ulice.
Ložnice zůstávají v přízemí. Jsou více uzavřené a nabízí klid. Společný obytný prostor je umístěn v horním patře, aby bylo vidět do větší dálky. Velkoformátové zasklení stírá hranici mezi vnitřkem a vnějškem. Dům přestává být uzavřeným boxem a stává se místem plným denního světla. Slunce do interiéru vstupuje, prochází a zůstává až do poslední chvíle dne.
Terasa v nejvyšším patře je více než jen venkovní prostor. Jde o vyhlídku, místo k zastavení a nadechnutí se. Pod vámi se rozprostírá město. Kopule kaple São Gonçalinho ovládá horizont. V dálce solné pole vracejí zpět na oblohu zlatavé tóny slunečního západu. Čas zde zpomalí.
Interiér působí odlehčeně. Místnosti jsou otevřené a připravené měnit se podle potřeb těch, kdo je obývají. Záměrně bylo použito minimum materiálů. Světlo si uvnitř razí cesty. Nabízí se tu překvapivé průhledy a vyhlídky. Dům je postupně objevován.
Objekt, který vznikl na pozemku o rozloze 51 m² nabízí pouhých 98 m² obytné plochy. Jedná se o ukázku precizního zacházení s místem. Každé prvek je zde nezbytný. Každá linie má svůj význam. Je to architektura, která využívá méně, aby ve výsledku přinesla více: více světla, více města, více způsobů obývání.
Paulo Martins Arquitectura & Design
0 komentářů
přidat komentář
