Stavební program počítá s návrhem několika samostatných budov, které budou vetkané a provázané s univerzitním kampusem v Linci. Součástí plánu bylo vzít v úvahu sousední obytné stavby jakož i přírodní tvar svahu a horských větrů, které hrají důležitou roli při ochlazování města, a rovněž nešlo přehlédnout špatný stav pozemku.
Jedním z hlavních cílů při založení “Vědeckého parku“ v bezprostředním sousedství Univerzity Johanna Keplera bylo spojit ekonomii s výzkumem a přitáhnout do Lince uznávané odborníky. V souladu se standardy moderní vědecké práce se zvláštním zaměřením na klima bylo vytvořit mezi uniformními budovami otevřené zóny, aby podněcovaly život a vzájemnou výměnu.
Aby se podařilo vyvarovat tvrdé mřížkové struktuře, byly přímé linie mírně ohnuty, čímž se také lépe využil pozemek. Tímto způsobem byla vytvořena uvolněnější struktura s lepší distribucí různých prostorových nálad.
Aby mohly venkovní a vnitřní místa potenciálně sloužit jako místa ke setkávání, tak byly jednotlivé protáhlé bloky koncipovány jako dvoudílné stavby. Zasklená prostřední část neumožňuje pouze dennímu světlu proniknout přes velkou vstupní halu do nižších poschodí, ale vytváří také komunikační zóny. Horizontální ohyb protáhlých bloků nakonec vzešel ze stávající struktury. Výška budovy navíc ze severu odpovídá hornímu okraji svahu a současně na jihu je zarovnána s okapy okolních obytných budov. Nicméně další ohyb stavby z jižní části nevyplývá jen z braní ohledu na sousedy, ale hraje si také s čelní fasádou, která se podobně jako další prvky nakonec přizpůsobuje celkové formě.
Důležitou částí projektu bylo “skrčit“ objekt do krajiny. To je důvod, proč byla odstraněna velká část svahu, aby se uvolnilo místo pro suterén, kam jsou umístěny speciální místnosti jako laboratoře a dílny, propojující jednotlivé sekce stavby. Nad tím se vznáší křídla kanceláří, mezi nimiž se do základů vlévá krajina – bylo použito k překonání náročného úkolu provázání nových struktur ke stávajícímu campusu, ačkoli jsou tyto dvě oblasti od sebe odděleny rušnou silnicí (Altenbergerstrasse). Na straně “Vědeckého parku“ byly základy dostatečně zahloubeny, takže lze vstoupit silničním podjezdem a následně vystoupat po rampě vedoucí do 'Parku' přímo k budovám na univerzitní straně campusu. Tímto způsobem je provedeno částečné podzemní spojení.
Nad touto nulovou úrovní se šíří přečnívající konstrukce prvního objektu (mechatroniky), který vytváří vstup do Vědeckého parku. Kvůli obrovskému rozpětí a naklonění byl objekt navržen jako mostní konstrukce, kde jsou 160 metrů dlouhé ocelové nosníky podporované dvěma masivními jádry. Návrh fasády se rovněž přizpůsobuje konstrukčnímu systému tzv. věšadla. Parapety nejsou uspořádány náhodně, jejich umístění se shoduje s body největšího ohybu nosníků. Tak vznikl pestrý venkovní dojem, zatímco pro interiér je příznačná větší individualita. Fascinující účinek napětí je zesílen uspořádáním horizontálních lamel v různých úrovních a mezerách.