Galerie Cukrarna

Cukrarna, postavená v roce 1828, byla jednou z prvních a největších továren ve Slovinsku. V roce 1845 však vyhořela a zbylo jen obvodové zdivo. Během hašení se do řeky Lublanice dostalo tolik cukru, že voda chutnala sladce ještě několik dní po požáru. Oheň se tehdy hluboce vryl do paměti místních obyvatel. Poté se v továrně zpracovával tabák a textil, sloužila jako vojenská kasárna a naposledy před rozsáhlou přestavbou byla útočištěm pro bezdomovce. Ve 20. letech minulého století zde žili také Dragotin Kette a Josip Murn, dva básníci slovinského modernismu, kteří proměnili vesnický dialekt v kulturní jazyk. Cukrarna je mnohem více než jen průmyslová památka, je to kus slovinské identity.

Lublaňský ateliér Scapelab zvítězil se svým návrhem v mezinárodní soutěži již v roce 2009. Klíčovou myšlenkou, kterou tehdejší porota ocenila, bylo odstranit všechny později dostavované vnitřní konstrukce a vložit do historické obálky nový moderní prvek, který by zároveň představoval transformační gesto přeměny výrobní budovy na víceúčelový prostor zaměřený na současné umění. Vstupní podlaží slouží jako rozšíření městského veřejného prostoru a je přístupný zdarma. Návštěvníci si při vstupu plně uvědomí obří rozměry bývalé továrny. Galerijní místnosti, které představují “levitující bílé krychle“, jsou zavěšeny na ocelové střešní konstrukci. Od historického obvodového pláště jsou odděleny viditelnou mezerou a jsou obaleny bílým děrovaným plechem, který kontrastuje s obvodovými stěnami z pohledového betonu.

Poté, co byly všechny stropy a vnitřní stěny zbourány, byly obvodové stěny doplněny ztužujícím prstencem ze železobetonu, aby se zabránilo zřícení stavby. Vykopání nového suterénu představovalo obzvláště choulostivý krok. Jakmile se nové základy staly nosnými, bylo možné postavit vnitřní plášť z pohledového betonu, který byl propojen s historickým zdivem. Teprve nyní byly stěny dostatečně pevné, aby mohly unést novou ocelovou střešní konstrukci, na níž jsou zavěšeny galerijní prostory. Hybridní stěny původní konstrukce a stěn z pohledového betonu se dotýkají vnitřních galerií pouze částečně pomocí ocelové příhradové konstrukce. Štěrbina mezi těmito dvěma konstrukcemi umožňuje, aby návštěvníci mohli stále vnímat obrys budovy v celém rozsahu. Vnitřní konstrukce z ocelových příhradových nosníků je pokryta perforovaným hliníkovým pláštěm. Černé kulaté otvory v nově vloženém bílém objektu pomáhají pohlcovat zvuk, ukrývají elektrické rozvody a jsou vhodné pro instalaci bodových svítidel.