Gočárova galerie v Automatických mlýnech
Tvorbě nového sídla Gočárovy galerie předcházela naše práce na pardubickém zámku. Jeho proměna ze sídla muzea a galerie na zpřístupněnou "Pernštejnskou rezidenci" sestávala z několika projektů, koordinovaných generelem (TRANSAT architekti, 2017, supervize Ladislav Lábus a Josef Pleskot). Jeho součástí bylo doporučení získat pro krajskou galerii, umístěnou v hospodářských budovách zámku, jiný objekt – nejlépe právě Gočárovu budovu Automatických mlýnů – a v uvolněných domech vytvořit návštěvnické prostory zámku a výstavní prostory muzea. Na vhodnosti Gočárovy budovy jsme se shodli z více důvodů, mezi hlavními byla poloha na nábřeží blízko centra, velkoprostorový interiér a mimořádná architektura, díky níž byl objekt prohlášen Národní kulturní památkou. Pardubický kraj budovu koupil pro svou galerii v roce 2018 od manželů Smetanových, kteří v té době vytvářeli spolu s architektem Zdeňkem Balíkem vizi celkové konverze areálu a vybírali pro ni architekty a investory.
Hlavní budova mlýnů, působící zvenčí mohutným dojmem, je stavbou poměrně úzkou a uvnitř nepříliš rozlehlou. Její konstrukční modul je relativně malý: převážně 4 × 4 metry. Původní dispoziční, provozní i konstrukční uspořádání mlýna spočívalo v řazení jednotlivých vertikálních prostor za sebou: v hlavním jižním průčelí hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna a schodiště, dále hlavní mlýnice s válcovými stolicemi a vysévači, následována otrubovými zásobníky a sklady mouky. Tento utilitární provoz zahalil Josef Gočár do zdiva z režných cihel se střídmým dekorativním programem, rezonujícím s ranou modernou (první fáze výstavby z let 1910-11) a národním slohem (druhá fáze z let 1920-24).
Mlynářská technologie, původně pocházející od pardubické firmy Josef Prokop a synové, byla v době zpracování projektu obnovy budovy již převážně odstraněna, s výjimkou několika ukázek.
Obnova původně nevytápěné průmyslové budovy pro uměleckou galerii s vlastní rozsáhlou sbírkou má nabídnout bezpečné a stabilní vnitřní prostředí, splňující přísné požadavky zapůjčovatelů uměleckých exponátů, a přitom být provozně udržitelná.
Dispozice vychází z původní konstrukční i provozní charakteristiky mlýna, jednotlivé funkce galerie uspořádává ve vertikálách, řazených lineárně za sebou. Pohyb návštěvníků je tak soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy. Úložiště sbírek a pracovny jsou pak umístěny do části budovy se železobetonovými vnitřními konstrukcemi, která navazuje na mlýnici na severní straně.
Na více místech je dispozice otevřena vertikálními propojeními mezi podlažími. Jde o záměrnou, nově prostorově artikulovanou připomínku toho, co bylo pro mlýn typické. Světlá výška jednotlivých podlaží se směrem nahoru zvětšuje, proto jsou do nejvyšších dvou podlaží umístěny sály pro výměnné výstavy a společenský sál se střešní terasou. Zatímco u průčelí orientovaného k městu jsou ve výstavních sálech ponechány všechny podlahy a okna, na dvorní straně jsou podlahy redukovány a okna zevnitř zaslepena, aby na stěnách vznikla využitelná výstavní plocha. Ta je v úrovni horních dvou podlaží propojena na celkovou výšku téměř 10 m a podlaha pod ní je prosklena. Mlýnicí je tak veden pomyslný svislý řez přivádějící shora denní světlo z nových střešních světlíků přes 3. podlaží.
Pro život galerie je důležité uspořádání přilehlých veřejných prostor: nábřeží, nádvoří a nového náměstí. Z něj se do areálu vstupuje Gočárovou symbolickou branou mezi objekty sil. Vstupy do jednotlivých budov byly vzhledem k mlynářskému provozu orientovány do dvora. Aby se stal někdejší dvůr nádvořím, a tedy městským veřejným prostranstvím, je v parteru galerie nově propojen dvěma pasážemi s nábřežím. Mezi pasáže je do bývalé mlýnice umístěna vstupní hala galerie, severní pasáž doplňuje kavárna. Příchozím toto řešení umožňuje vstoupit do podélné osy domu přímo z exteriéru. Do expozic je pak vstup z ochozu haly, přemosťujícího obě pasáže.
Komunikaci mezi podlažími zajišťují dvě historická schodiště: Gočárovo kamenné schodiště z let 1910-11, které je navráceno na původní místo (z něhož bylo přemístěno ve 40. letech), a betonové schodiště moučného sila z 50. let. Obě jsou doplněna výtahy.
V maximální možné míře je přiznán původní konstrukční systém tvořený režným cihelným zdivem, ocelí, dřevem a betonem. Působivé prostory původní mlýnice nese původní ocelová konstrukce, která musela být vzhledem k výšce a počtu podlaží protipožárně opláštěna, povrch tvoří ocelový plech. Přiznány zůstaly dřevěné stropy s minimem nových tras inženýrských sítí. Z původních vyřezaných stropních trámů je vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale. Fasády jsou obnoveny při zachování přiměřené patiny.
Střechy nesoucí strojní prvky klimatizace jsou zapuštěny pod úroveň atik pro zachování čisté siluety domu. Původní okna jsou z interiéru doplněna na dvojitá, umožňují řízené (a někde také individuální) větrání, doplněny jsou screenové rolety reagující na polohu slunce a blackoutové rolety umožňující denní světlo zcela vyloučit. Obdobnou variabilitou disponují střešní světlíky opatřené pro odstínění přímého slunce nastavitelnými lamelami. Zaslepena jsou okna depozitářů.
V exteriéru je původní hmotová kompozice zbavena mladších přístavků trafostanice, přístřešků a schodišťové věže.
V exteriérech i interiérech jsou rozmístěny vybrané relikty mlynářské technologie, které se v objektu dochovaly.
Součástí transformace objektu je zabezpečení uměleckých sbírek před vnějšími i vnitřními riziky. Konstrukční a dispoziční řešení i koncepce inženýrských sítí směřují k eliminaci důsledků požáru, povodně (objekt je těsně nad úrovní stoleté vody), havárií kapalinových systémů TZB, změn vnitřního klimatu, či krádeže. Tato hlediska vedla k mnoha specifickým řešením: kombinaci více druhů vytápění (teplovodního a elektrického kabelového), větrání (strojového i přirozeného), chlazení, úpravy vlhkosti (centrální i lokální), hasicích zařízení (vodní mlha ve veřejně přístupných částech, plyn v depozitářích), i k atypickému trasování rozvodů (kapalinové rozvody jsou vyloučeny z expozic a depozitářů).
Projekt neobsahoval mladší moučné silo z 50. let (Pardubickým krajem bylo zakoupeno jako rezerva pro budoucí rozvoj galerie), ani sousední samostatné obilné silo přistavěné Josefem Gočárem ve 20. letech a propojené s hlavní budovou obloukem s mostem, které obnovila Nadace Automatické mlýny podle projektu architektů Prokše a Přikryla. Úpravu veřejných prostranství a novou budovu polytechnických dílen s městskou galerií navrhl tým Jana Šépky.
Hlavní budova mlýnů, působící zvenčí mohutným dojmem, je stavbou poměrně úzkou a uvnitř nepříliš rozlehlou. Její konstrukční modul je relativně malý: převážně 4 × 4 metry. Původní dispoziční, provozní i konstrukční uspořádání mlýna spočívalo v řazení jednotlivých vertikálních prostor za sebou: v hlavním jižním průčelí hlubinná obilná sila, za nimi čistírna zrna a schodiště, dále hlavní mlýnice s válcovými stolicemi a vysévači, následována otrubovými zásobníky a sklady mouky. Tento utilitární provoz zahalil Josef Gočár do zdiva z režných cihel se střídmým dekorativním programem, rezonujícím s ranou modernou (první fáze výstavby z let 1910-11) a národním slohem (druhá fáze z let 1920-24).
Mlynářská technologie, původně pocházející od pardubické firmy Josef Prokop a synové, byla v době zpracování projektu obnovy budovy již převážně odstraněna, s výjimkou několika ukázek.
Obnova původně nevytápěné průmyslové budovy pro uměleckou galerii s vlastní rozsáhlou sbírkou má nabídnout bezpečné a stabilní vnitřní prostředí, splňující přísné požadavky zapůjčovatelů uměleckých exponátů, a přitom být provozně udržitelná.
Dispozice vychází z původní konstrukční i provozní charakteristiky mlýna, jednotlivé funkce galerie uspořádává ve vertikálách, řazených lineárně za sebou. Pohyb návštěvníků je tak soustředěn do pětipodlažní mlýnice s původními dřevěnými stropy nesenými subtilním ocelovým skeletem a do přilehlé jižní části budovy. Úložiště sbírek a pracovny jsou pak umístěny do části budovy se železobetonovými vnitřními konstrukcemi, která navazuje na mlýnici na severní straně.
Na více místech je dispozice otevřena vertikálními propojeními mezi podlažími. Jde o záměrnou, nově prostorově artikulovanou připomínku toho, co bylo pro mlýn typické. Světlá výška jednotlivých podlaží se směrem nahoru zvětšuje, proto jsou do nejvyšších dvou podlaží umístěny sály pro výměnné výstavy a společenský sál se střešní terasou. Zatímco u průčelí orientovaného k městu jsou ve výstavních sálech ponechány všechny podlahy a okna, na dvorní straně jsou podlahy redukovány a okna zevnitř zaslepena, aby na stěnách vznikla využitelná výstavní plocha. Ta je v úrovni horních dvou podlaží propojena na celkovou výšku téměř 10 m a podlaha pod ní je prosklena. Mlýnicí je tak veden pomyslný svislý řez přivádějící shora denní světlo z nových střešních světlíků přes 3. podlaží.
Pro život galerie je důležité uspořádání přilehlých veřejných prostor: nábřeží, nádvoří a nového náměstí. Z něj se do areálu vstupuje Gočárovou symbolickou branou mezi objekty sil. Vstupy do jednotlivých budov byly vzhledem k mlynářskému provozu orientovány do dvora. Aby se stal někdejší dvůr nádvořím, a tedy městským veřejným prostranstvím, je v parteru galerie nově propojen dvěma pasážemi s nábřežím. Mezi pasáže je do bývalé mlýnice umístěna vstupní hala galerie, severní pasáž doplňuje kavárna. Příchozím toto řešení umožňuje vstoupit do podélné osy domu přímo z exteriéru. Do expozic je pak vstup z ochozu haly, přemosťujícího obě pasáže.
Komunikaci mezi podlažími zajišťují dvě historická schodiště: Gočárovo kamenné schodiště z let 1910-11, které je navráceno na původní místo (z něhož bylo přemístěno ve 40. letech), a betonové schodiště moučného sila z 50. let. Obě jsou doplněna výtahy.
V maximální možné míře je přiznán původní konstrukční systém tvořený režným cihelným zdivem, ocelí, dřevem a betonem. Působivé prostory původní mlýnice nese původní ocelová konstrukce, která musela být vzhledem k výšce a počtu podlaží protipožárně opláštěna, povrch tvoří ocelový plech. Přiznány zůstaly dřevěné stropy s minimem nových tras inženýrských sítí. Z původních vyřezaných stropních trámů je vytvořeno nové schodiště ve vstupní hale. Fasády jsou obnoveny při zachování přiměřené patiny.
Střechy nesoucí strojní prvky klimatizace jsou zapuštěny pod úroveň atik pro zachování čisté siluety domu. Původní okna jsou z interiéru doplněna na dvojitá, umožňují řízené (a někde také individuální) větrání, doplněny jsou screenové rolety reagující na polohu slunce a blackoutové rolety umožňující denní světlo zcela vyloučit. Obdobnou variabilitou disponují střešní světlíky opatřené pro odstínění přímého slunce nastavitelnými lamelami. Zaslepena jsou okna depozitářů.
V exteriéru je původní hmotová kompozice zbavena mladších přístavků trafostanice, přístřešků a schodišťové věže.
V exteriérech i interiérech jsou rozmístěny vybrané relikty mlynářské technologie, které se v objektu dochovaly.
Součástí transformace objektu je zabezpečení uměleckých sbírek před vnějšími i vnitřními riziky. Konstrukční a dispoziční řešení i koncepce inženýrských sítí směřují k eliminaci důsledků požáru, povodně (objekt je těsně nad úrovní stoleté vody), havárií kapalinových systémů TZB, změn vnitřního klimatu, či krádeže. Tato hlediska vedla k mnoha specifickým řešením: kombinaci více druhů vytápění (teplovodního a elektrického kabelového), větrání (strojového i přirozeného), chlazení, úpravy vlhkosti (centrální i lokální), hasicích zařízení (vodní mlha ve veřejně přístupných částech, plyn v depozitářích), i k atypickému trasování rozvodů (kapalinové rozvody jsou vyloučeny z expozic a depozitářů).
Projekt neobsahoval mladší moučné silo z 50. let (Pardubickým krajem bylo zakoupeno jako rezerva pro budoucí rozvoj galerie), ani sousední samostatné obilné silo přistavěné Josefem Gočárem ve 20. letech a propojené s hlavní budovou obloukem s mostem, které obnovila Nadace Automatické mlýny podle projektu architektů Prokše a Přikryla. Úpravu veřejných prostranství a novou budovu polytechnických dílen s městskou galerií navrhl tým Jana Šépky.
0 komentářů
přidat komentář
