Grotta

Grotta, neboli umělá jeskyně, byla postavena mezi lety 1870-1887 v zahradě Moritze Gröbeho, nyní Havlíčkovy sady. Autory stavby jsou A.V. Barvitius, J. Schulz, J. Vorlíček, B. Shnirch. Soubor exteriérových architektonizovaných prvků a umělých skal, jejichž konstrukce jsou převážně z cihelného zdiva je národní kulturní památkou.
Grotta byla dlouhodobě neudržována a podkladem k restaurátorské obnově dochovaného torza, případně lokálnímu znovuvytvoření díla, byla historická fotodokumentace a archivní kresebné podklady.

V přípravné fázi projektu byl geodetickým a fotogrametrickým způsobem zaměřen celý povrch stavby,  abstraktní skalní tělesa i řádová architektura, včetně kresebného zaznamenání druhů stavebních materiálů a míry jejich poškození. Rozvinuté pohledy, celkem cca 100 výkresů, byly podkladem pro výkaz výměr a určení různých postupů obnovy rozdílně poškozených ploch a prvků.
Jednotlivé dochované stavebniny jako cihly, omítky, tarazza, zdící malta, kamenné prvky, byly chemicky, petrograficky, granulometricky a jinak stavebně technicky analyzovány  nebo určeny. Na základě rozborů byly navrženy technologické postupy pro výrobu restaurátorských omítek, malt a výběr nerostů na výrobu kamenosochařských prvků.

Projekt řešil celkovou koordinaci restaurátorských, stavebních a TZB prací, návrh chybějících prvků dle historických pramenů, obnovení vnitřního klimatu stavby systémem přirozené ventilace, statické posouzení a zajištění stability, rozvedení vnitřního vodovodu a osvětlení bez narušení dochovaných povrchových nebo nosných kcí, návrh hydroizolačních opatření zděné cihlové stavby beze střechy, repase a doplnění litých podlah navazujících fyzicky a materiálově plynule na svislé kce, pokrytí budovy pohledově skrytým bezpečnostním a kamerovým systémem, opatření proti krystalizaci solí ve zdivu a omítce atd.
Byla navržena omítka na bázi dolomitického vápence, prodyšná, nikoli sanační, s dostatečným kapilárním prostorem pro únik vlhkosti ze zdiva, lze ji reverzibilně odstranit z historicky hodnotného zdiva a je dostatečně pevná, aby odolala případnému trhání krystalizujících solí.
Samostatnou kapitolou byla obnova vodního hospodářství. Stavba je umístěna ve skalním zářezu do břidlicového masivu ze kterého se roní spodní voda v celém rozsahu zadního líce stavby. Voda stéká po skále ve větrané dutině a je jímána koryty v podlaze suterénu, dále je koncentrována do vejčité štoly a tou vedena do jímky pod fontánou, ze které je nyní saturována fontána a závlaha. Systém byl v rámci projektu identifikován, odkryt, popsán, doplněny chybějící vodonepropustné vrstvy v řádných spádech a uveden do provozu. Těleso fontány a jímky bylo rekonstruováno z vodostavebního betonu a osazeno novou technologií. Stávající sochařská výzdoba fontány vznikla na základě dochovaných fragmentů a archivní fotodokumentace.
Dochované kamenné prvky nebo úlomky stavby, celkem zhruba 70 fragmentů, byly katalogizovány určena jejich původní poloha a způsob zpětného osazení.
Zcela zaniklé části stavby jako například štuková výzdoba, vrcholky skal, nebo lité podlahy byly rekonstruovány dle historické fotodokumentace a archivních výkresů z pozůstalosti J. Schulze. Rostliny ve zděných kapsách skal byly osazeny dle podrobného dobového popisu .

Práce na obnově Grotty byly kombinací stavebně - technologických a restaurátorských prací, s cílem vrátit objektu podobu z doby jeho vzniku a zároveň zachovat autenticitu jeho stáří. Způsob restaurování vždy záležel na konkrétním prvku a místě, byly uplatněny různé koncepce a postupy. Restaurátorské práce byly uplatněny při pracích na umělých skalách, štukové výzdobě, kamenických prvcích, obkladech z travertinu, malířské výzdobě a barevných retuších omítek, obrubnících imitujících kořeny, vázách s listy agáve na portálu atd.
Technický význam památky spočívá v restaurovaném systému přirozené vnitřní ventilace a v rovněž obnoveném systému jímání podzemní vody ze skalního masivu za budovou, ze kterého je saturována fontána.