Hedmarksmuseet
Historické muzeum kraje Hedmark vzniklo na místě středověkého biskupského paláce blízko břehu největšího norského jezera Mjøsa. Stavba později zpustla a na začátku devatenáctého století na místě vyrostla sýpka. Ta, už jako ruina, po druhé světové válce přešla do vlastnictví krajského muzea. Nejprve na místě začal podrobný archeologický průzkum, který měl pokračovat i po postavení nového muzea. Základem sbírek se stala řada nálezů právě odtud; k nim se pak přidaly exponáty, dokumentující venkovský život v regionu.
Sverre Fehn ponechal velkou část vykopávek jak venku, tak uvnitř, odhalených, stejně jako to, co zbývalo z historického zdiva. Celá budova tak umožňuje neustálý dialog s minulostí. Zastřešení na dřevěných krovech střídá tašky se skleněnými tabulkami; horní světlo se mísí s postranním, které dovnitř vniká otvory ve zdivu. Ty architekt ponechal v původním stavu a pouze zakryl sklem. Vestavba je naopak záměrně kontrastní. V hlavních třech křídlech budovy se návštěvník pohybuje po vestavěných podlažích a rampách z betonu. Ten je jednak surový, s viditelným šalováním, jednak hladký, na kulatých nosných sloupech. Návštěvníkovi se nabízejí různé možnosti, jak muzeum projít; návštěva se tak odvíjí jako příběh na více úrovních.
Sverre Fehn důkladně promýšlel koncept muzea jako místa setkání z historií. V souvislosti s hamarským muzeem si mimo jiné poznamenal: „Jen novým vtělením okamžiku můžeme začít rozhovor s minulostí.“ Interiér muzea je kontinuální, nicméně vzácnější a sakrální předměty jsou umístěny ve třech betonových „věžích“. Zároveň některé trasy vedou ven, nejvýraznější je úzká zahnutá rampa, vedoucí k vykopávkám na dvoře. Probíhá tu tedy i dialog mezi exteriérem a interiérem: diváku se tu stále připomíná minulost jako sled stop minulosti konkrétního místa. Nedílnou součástí architektury je i instalace exponátů, jež většinou umístil architekt na černé železné držáky volně do prostoru.
Muzeum není nijak vytápěno a je tedy otevřeno jen v letní sezóně. Nepředstírá se tu zastavení rozpadu věcí – ten je jenom zbrzděn: „V materialistickém světě jsou muzea katedrálami pro uctívání minulosti. Pokoušíme se popřít vlastní smrt, odmítajíce přijmout zničení předmětů, stavíme tyto obří inkubátory a vybavujeme je těmi nejdražšími zlepšeními – ventilací, věčným uchováním (...). Jen život těch věcí je naprosto zničen.“
V jižním křídle, dokončeném v roce 1973, je auditorium, používané ke kulturním účelům. K muzeu patří i ruiny gotické katedrály v sousedství, které byly zakryty v roce 1998 vysokou konstrukcí ze skla a oceli podle návrhu architekta Kjella Lunda. V těsné blízkosti tak vynikají dva odlišné způsoby zpřítomnění historie: zatímco zastřešení katedrály se stalo novou dominantou místa, Fehnův rafinovaný přístup kombinuje prorůstání s důrazem na horizontalitu.
Hamarské muzeum patří k vrcholným dílům Sverreho Fehna a bývá srovnáváno třeba se Scarpovým Museo del Castevecchio ve Veroně. V českém prostředí se nabízí ke srovnání olomoucké Arcidiecézní muzeum od ateliéru HŠH.
Literatura
Christian Norberg-Schulz, Gennaro Postiglione, Francesco Dal Co, Sverre Fehn: Works, Projects, Writings, 1949-1996, 129-144.
– Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Thought of Construction, New York 1983, s. 129-140.
– Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Pattern of Thoughts, New York 2009, s. 112-131.
– Marianne Yvenes, Eva Madshus (eds.), Architect Sverre Fehn, intuition – reflection – construction, Oslo 2008, 92-97.
– Ingerid Helsing Almaas (ed.), Sverre Fehn. Projects and Reflections, Special Issue, Arkitektur N 7/2009, s. 10-27.
Sverre Fehn ponechal velkou část vykopávek jak venku, tak uvnitř, odhalených, stejně jako to, co zbývalo z historického zdiva. Celá budova tak umožňuje neustálý dialog s minulostí. Zastřešení na dřevěných krovech střídá tašky se skleněnými tabulkami; horní světlo se mísí s postranním, které dovnitř vniká otvory ve zdivu. Ty architekt ponechal v původním stavu a pouze zakryl sklem. Vestavba je naopak záměrně kontrastní. V hlavních třech křídlech budovy se návštěvník pohybuje po vestavěných podlažích a rampách z betonu. Ten je jednak surový, s viditelným šalováním, jednak hladký, na kulatých nosných sloupech. Návštěvníkovi se nabízejí různé možnosti, jak muzeum projít; návštěva se tak odvíjí jako příběh na více úrovních.
Sverre Fehn důkladně promýšlel koncept muzea jako místa setkání z historií. V souvislosti s hamarským muzeem si mimo jiné poznamenal: „Jen novým vtělením okamžiku můžeme začít rozhovor s minulostí.“ Interiér muzea je kontinuální, nicméně vzácnější a sakrální předměty jsou umístěny ve třech betonových „věžích“. Zároveň některé trasy vedou ven, nejvýraznější je úzká zahnutá rampa, vedoucí k vykopávkám na dvoře. Probíhá tu tedy i dialog mezi exteriérem a interiérem: diváku se tu stále připomíná minulost jako sled stop minulosti konkrétního místa. Nedílnou součástí architektury je i instalace exponátů, jež většinou umístil architekt na černé železné držáky volně do prostoru.
Muzeum není nijak vytápěno a je tedy otevřeno jen v letní sezóně. Nepředstírá se tu zastavení rozpadu věcí – ten je jenom zbrzděn: „V materialistickém světě jsou muzea katedrálami pro uctívání minulosti. Pokoušíme se popřít vlastní smrt, odmítajíce přijmout zničení předmětů, stavíme tyto obří inkubátory a vybavujeme je těmi nejdražšími zlepšeními – ventilací, věčným uchováním (...). Jen život těch věcí je naprosto zničen.“
V jižním křídle, dokončeném v roce 1973, je auditorium, používané ke kulturním účelům. K muzeu patří i ruiny gotické katedrály v sousedství, které byly zakryty v roce 1998 vysokou konstrukcí ze skla a oceli podle návrhu architekta Kjella Lunda. V těsné blízkosti tak vynikají dva odlišné způsoby zpřítomnění historie: zatímco zastřešení katedrály se stalo novou dominantou místa, Fehnův rafinovaný přístup kombinuje prorůstání s důrazem na horizontalitu.
Hamarské muzeum patří k vrcholným dílům Sverreho Fehna a bývá srovnáváno třeba se Scarpovým Museo del Castevecchio ve Veroně. V českém prostředí se nabízí ke srovnání olomoucké Arcidiecézní muzeum od ateliéru HŠH.
Literatura
Christian Norberg-Schulz, Gennaro Postiglione, Francesco Dal Co, Sverre Fehn: Works, Projects, Writings, 1949-1996, 129-144.
– Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Thought of Construction, New York 1983, s. 129-140.
– Per Olaf Fjeld, Sverre Fehn. The Pattern of Thoughts, New York 2009, s. 112-131.
– Marianne Yvenes, Eva Madshus (eds.), Architect Sverre Fehn, intuition – reflection – construction, Oslo 2008, 92-97.
– Ingerid Helsing Almaas (ed.), Sverre Fehn. Projects and Reflections, Special Issue, Arkitektur N 7/2009, s. 10-27.
Ondřej Hojda, červen 2013
0 komentářů
přidat komentář
