Hudební škola na jihovýchodním předměstí Paříže nese název podle hudebních skladatelek Nadii a Lili Boulangerových. Architekti Jakob+MacFarlane přistoupili k zadání jako k „podivnému hudebnímu nástroji“, který bude funkční, příjemný a současně inspirativní. Budova se do přilehlých ulic obrací hladkými stěnami z pohledového betonu. Vstupní severní fasáda se naopak organicky roztéká za pomocí křiklavě zeleného ocelového pláště. Stavba z urbanistického hlediska uzavírá městský blok a současně se otevírá do zklidněné ulice Rue du 19 Mars 1962. Vnitřní komunikace, na které jsou navěšeny hudební učebny, taneční zkušebny, nahrávací studia, šatny a kanceláře, si udržují dynamický vzhled. Třípodlažní velkoryse koncipovaný schodišťový prostor je osvětlen trojúhelníkovými okny obrácenými do vstupního nádvoří. Dům svým tvarem vybízí kolemjdoucí k návštěvě. Kromě výukových místností zabírá celou jednu třetinu objektu víceúčelový sál pro 195 diváků, kde se mohou odehrávat hudební koncerty a taneční představení žáků konzervatoře.
Rozpohybovanou fasádu Brendan MacFarlane zdůvodnil takto:
„Konstrukce se podobně jako u tanečníků stala rozpohybovanou, úhlopříčka se stala nástrojem, který zachycuje dynamickou povahu tance a hudby ve vztahu k architektuře.
Kontext Noisy-le-Sec je složitý. Jedná se o pozemek vzešlý z iniciativy Grand Paris vyhlášené před deseti lety. Místo sice leží poblíž města, ale o kousek dál se nachází les. Jde o těžce uchopitelnou čtvrť. Naší odpovědí jak této realitě čelit, je formální a barevný zážitek. Na kovové panely s práškovým nástřikem byly do zelené barvy přimíchány oranžové, zlaté a žluté pigmeny, což dodává fasádě chameleonový nádech proměňující se celý den. Třebaže je financování veřejný budov obtížné, měli jsme během tříleté realizace výslednou podobu pořád na paměti. Na projekt by se nemělo pohlížet jako na vnější iniciativu Grand Paris, ale spíš za nutnost. Výsledek je o vzrušující, neboť se ihned po dokončení setkal s pozitivní reakcí zevnitř místní komunity.“