Ideová soutěž na umístění Nového Národního divadla v Praze

a) Náměstí Republiky. Na náměstí Republiky přichází při umístění nové divadelní budovy především v úvahu místo nynějších kasáren Jiřího z Poděbrad. Ukázalo se při tom ovšem nutným, aby toto stanoviště bylo zaokrouhleno ještě některými dalšími objekty. Jsou to zejména: klášter sv. Josefa a 4 obytné domy v ul. Truhlářské. Na takto zaokrouhleném staveništi tvoří ovšem Poříčí nebo tř. Revoluční jisté základny, které by se mohly státi východiskem řešení. Avšak orientuje-li se budova k některé z těchto ulic, nebude míti ani dostatek odstupu, ani nebude poskytovati zvláště výrazných pohledů. Autor proto navrhuje, aby jako výhodný pohledový prostor bylo použito dnešní náměstí Republiky a aby hlavní osa budovy byla položena ve směru ústí mezi Obecním domem a celnicí. Obě tyto budovy tvoří jakýsi rám, jímž otvírá se přímý pohled na široce rozložené průčelí divadla, rozvržené již s ohledem k tomuto frontálnímu pohledu. Tato poloha divadla byla by v rázu Prahy, kde pravidlem ulice míří a jsou uzavřeny pohledovými objekty. Bylo by tak v tomto místě utvořeno celé pořadí pohledově uzavřených ulic: Příkopy ukončené celnicí, náměstí mezi celnicí a Obecním domem ukončené novou divadelní budovou a dále Revoluční třída s prospektem nové sněmovny na Letné. Náměstí Republiky je dnes relativně nejživějším středem města a to může býti závažným důvodem k umístění nové divadelní budovy na tomto náměstí. Projekt naznačuje, jak by prostor náměstí Republiky mohl býti výtvarně rozřešen. Budova divadla zaujímá celou jednu stranu náměstí a její průčelí je řešeno tak, aby tvořilo nejen stěnu náměstí, ale i dokonalý prospekt pro pohledy od Prašné brány. K průčelí by měly být připojeny architektonicky i obě sousední nároží, při třídě Revoluční a na Poříčí: Tento roh mohl by být výhradně použit k umístění restaurace atd. Náměstí bude míti podobu trojúhelníka, tedy tvar architektonicky velmi vděčně rozřešitelný. Trojúhelníková plocha, vybývající ve středu náměstí mezi jednotlivými komunikačními směry, mohla by býti architektonicky nejvýš účinně rozřešena. Její střed by zaujímala veliká nádrž s fontánou. Vzduchový prostor náměstí byl by vytyčen třemi monumentálními stožáry pro osvětlení. Trati elektrické dráhy mohly by tvořiti kolem budovy divadelní smyčku.
b) Vrchlického sady. Umístění divadelní budovy v sadech Vrchlického nemůže býti rozřešeno jen se stanoviska divadla. Nádraží Wilsonovo je v této situaci velmi důležitým činitelem a jeho významné vztahy k městu vynutí si, aby situace byla pronikavě dle jeho potřeby řešena. Sady Vrchlického představují rozhodně se stanoviska snadné komunikace nejvýš obtížnou překážku, kterou nelze proniknouti do středu města a kterou třeba obcházeti velikou oklikou. Sady představují ve směru k Prašné bráně zacházku téměř 500 metrů. Konečně k těmto dvěma činitelům přistupuje ještě třetí důležitý činitel, budoucí nová mohutná komunikační linie: Most Svobody ― Sokolská třída ― Mariánská ulice ― Hlávkův most. Proto autor navrhuje pronikavou úpravu celé této situace: navrhuje, aby v prostoru dnešních sadů Vrchlického byla provedena velkoměstská třída, počínající u Národního Musea a směřující v šíři 60 metrů k nádraží Wilsonovu. Zde se rozvětvuje ve větev směrem k podchodu pod nádražím Masarykovým a ve větev podél průčelí nádraží Wilsonova. Sad samotný bude tím ve své rozloze okleštěn, avšak potřeby této situace toho vyžadují. Zbývající část sadů bude tvořiti před jižním průčelím divadla sadový prostor, ohraničený architektonickou kolonádou, která by jednak sad ukončovala, jednak by mohla sloužiti obchodním účelům. Nádraží Wilsonovu mohlo by se dostati podstatného rozšíření předloženou nízkou přístavbou, která by ve formě monumentálního soklu využila výškového rozdílu. Autor navrhuje konečně, aby získán byl odtud kratší průchod směrem k Prašné bráně a to rozšířením ulice Růžové, odkud náměstím před chrámem sv. Jindřicha bylo by lze přejíti Havlíčkovým náměstím do ulice Senovážné.