In-Between

Moje návštěva 19. bienále architektury v Benátkách byla plná očekávání, ale i zvědavosti na to, jak jednotlivé pavilony naloží s tématem současné tvůrčí nejistoty, technologických změn a proměňujícího se vztahu člověka ke světu kolem něj. Mezi mnoha výraznými instalacemi byla jednou z těch, které mě nejvíce zaujaly - a zároveň ve mně vyvolaly silně ambivalentní pocity - právě japonská expozice In-Between. Letošní tma benátského bienále bylo inteligence, jak ta lidská, přírodní, tak i ta umělá, takže jsem očekával, že právě Japonci k tomuto tématu přistoupí nezvykle jinak, než než většina evropských vystavujících Jejich dvoupodlažní instalace ve vlastním pavilonu, střídání světla a tmy, výrazná práce s materiály i audiovizuálními vstupy, a především filozofický podtext celé instalace mě přivedly k zamyšlení, které jsem neočekával. A možná právě proto jsem si celou cestu pavilonem nesl pocit určitého napětí: mezi fascinací a nejistotou, mezi obdivem a otázkami, mezi jasným estetickým účinkem. To vše s ne zcela uchopitelným sdělením.
Japonský pavilon se letos zaměřil na pojem „In-Between", tedy „mezi" nebo „mezera", koncept hluboce zakořeněný v japonské kultuře i architektonické tradici. Tento pojem - často spojovaný s japonským slovem ma, tedy s mezerou, pauzou, meziprostorem - zde nebyl prezentován jako prázdnota, ale jako aktivní a živé pole vztahů. Expozice se nesnažila poučit návštěvníka přímočaře nebo vysvětlovat, co přesně vidí. Místo toho nabízela prostor, v němž se měl člověk ocitnout - a reagovat na něj podle vlastního vnímání. A právě v tom možná spočívalo její největší kouzlo, ale i náročnost.
Prvním dojmem při vstupu do pavilonu byla zvláštní atmosféra, jakási blízkost mezi jednotlivými prvky: sloupy, stěnami, schodištěm, ale také zvuky a videoprojekcemi. Bylo zřejmé, že zde architektura nehovoří pouze prostřednictvím fyzického tvaru. Působila jako živý aktér. Jako někdo, kdo je součástí příběhu, nebo přesněji jako entita, s níž vstupujeme do dialogu. Právě toto mě zpočátku mátlo: měl jsem pocit, že prostor ke mně mluví, ale způsobem, který nebyl verbální ani symbolicky jednoznačný. A zároveň jsem cítil respekt - snahu pavilonu nabídnout jinou perspektivu, než na jakou jsme zvyklí v běžném architektonickém světě. Nezaváhal jsem, a došel jsem si pro brožurku, kterou jednotlivé expozice nebo pavilony nabízejí návštěvníkům, a to i přes to, že japonský pavilon měl svou brožurku na rozdíl od většiny jiných výstavních částí zpoplatněnou částkou 2 Eury.
Kurátorský tým pracoval s myšlenkou, že inteligence, subjektivita a tvorba nejsou výsadou člověka. Může se zrodit mezi prvky, mezi entitami, mezi člověkem a architekturou, mezi technologií a přírodou. Umělá inteligence, která v dnešní době proniká do tvůrčích procesů, zde nebyla prezentována jako nástroj, ale jako spoluautor. V některých momentech jsem měl pocit, že pavilon vytváří jakýsi „meziprostor" budoucnosti - svět, v němž budova už není pasivní objekt, ale partner. Návštěvník se tak nestal jen pozorovatelem, ale dočasným účastníkem vztahu, který se odehrává na jemné hraně mezi skutečným a možným.
Jedním z klíčových momentů výstavy byla audiovizuální část, kde se různé formy záznamů a projekcí vzájemně doplňovaly: lidské aktivity, pohyby materiálů, abstrahované krajiny a vizualizace reagující na přítomnost návštěvníků. Zde jsem cítil největší sílu expozice, ale zároveň i určitou vnitřní nejistotu. Nebyl jsem si zpočátku vůbec jistý, co to vlastně sleduji. Někdy mi přišlo, že sleduji komunikaci, které nerozumím; jindy jsem měl pocit, že se mi právě otevírá prostor pro nové pochopení prostoru a inteligence, jako by na chvíli zmizely jasné hranice mezi mnou a okolím.
Tento rozpor byl však v souladu s celkovým záměrem instalace - vyvolat pocit existence v „mezi", nikoli nabídnout hotové vysvětlení.
Materiály použité v pavilonu působily střídmě, avšak promyšleně. Duch prostoru nebyl přímo tradičně japonská, avšak se silným odkazem na japonskou sílu vyrovnanosti, harmonie a klidu, téměř meditativní, ale zároveň narušená drobnými zásahy, které působily jako signály z jiného světa. Také však s dynamickou zónou v horním podlaží, kde se právě nacházela audiovizuální instalace, s významy, zvuky, a emocemi.
Moje pocity při průchodu pavilonem byly stále nejisté. Na jedné straně jsem cítil uznání vůči kurátorskému a autorskému týmu, protože dokázali vytvořit prostor, který nebyl ilustrací myšlenky, ale její součástí. Na straně druhé ve mně zůstával pocit, že část sdělení mi uniká, že stále hledám klíč, který možná ani neexistuje. Ale právě tento stav přijímám jako součást zážitku - ne vše musí být plně objasněno, aby to bylo hodnotné, důležité je že jsem to dokázal prožít.
Co mě ale nakonec oslovilo nejvíce, byla schopnost expozice otevřít širší otázky o roli architektury v době digitální transformace. Reakce na otázky a trable mezigeneračních rozdílů. Jak dalece zůstává architektura výhradně lidským dílem? Jak moc se promění představa autorství, pokud do procesu vstupuje inteligence, jež se neřídí lidskou intuicí ani zkušeností? A kde se v tom všem nachází prostor pro dialog - nikoli mezi jednotlivými lidmi, ale mezi různými druhy entit? Expozice In-Between nabízela spíše nové pohledy než odpovědi. A možná právě v tom spočívá její největší síla.
Když jsem pavilon opouštěl, přetrvával ve mně zvláštní pocit. Nebyl to jednoznačný estetický dojem ani intelektuální závěr. Byl to spíš klidný souhlas s tím, že některé věci je třeba přijímat jako otevřené. Japonský pavilon ve mně nezanechal pouze vizuální stopu - nabídl zkušenost, která mě přiměla přemýšlet o tom jak rozumíme prostoru, sobě samým i světu, který se stále rychleji mění.
A možná právě to bylo jeho skutečným cílem: nechat nás na chvíli setrvat „mezi" - a nebát se v tomto prostoru zůstat.