Institut kulturního dědictví Španělska

Sídlo španělského památkového úřadu se nachází na severozápadním okraji Madridu v rozlehlém areálu místní polytechnické univerzity. Za soutěžní projekt 'Centra uměleckého restaurování' získala na počátku 60. let dvojice začínajících architektů Fernando Higueras a Rafael Moneo prestižní Národní cenu za architekturu. Jejich soutěžní projekt měl velmi podobný tvar i stavební program jako budova, která dnes nese název Institut kulturního kulturního dědictví Španělska. V polovině 60. let pak kruhový projekt dopracovali Fernando Higueras s Antoniem Miró. Kulturní institut svým výrazným tvarováním vybočuje z tehdejšího proudu Francova režimu inklinujícímu, jako každý autokratický režim, spíše k racionálním a klasickým formám. S realizací projektu se začalo v roce 1967, avšak po třech letech byly práce jen několik měsíců před dokončením zcela zastaveny a muselo se čekat až do konce 80. let.
Kruhová dispozice o poloměru 40 metrů je rozdělena do 30 hlavních segmentů, které se směrem od středu dále rozdvojují. Výslednému počtu 60 obvodových dílů zabránila 'trhlina' nástupního schodiště, které zabírá čtyři pole. Celý objekt je rozvržen do čtyř hlavních podlaží uspořádaných kolem zastřešeného centrálního atria. Dispozice rovněž doplňuje pětice menších nádvoří s vnitřními zahradami. Výsledná konstrukce z pohledového betonu, která expresivním zakončením připomíná trnovou korunu, je tvořená ze štíhlých žeber.
Madridský institut lze svým výrazem přirovnat k tvorbě dánského architekta Jørna Utzona nebo finsko-amerického architekta Eero Saarinena, kteří rovněž povýšili betonovou konstrukci na určující architektonickou formu.
Objekt byl 16. listopadu 2001 prohlášen za kulturní památku a o rok později prošel kompletní rekonstrukcí, na níž se opět podíleli původní autoři Antonio Miró Valverde a Fernando Higueras Díaz.