Kinetický pavilon na zámku Radíč

Šance prošlapat cestu kinetických staveb a jejich konstrukční magie o trochu dál k obzoru mě naprosto nadchla. Díky osvícenému investorovi se k tomu naskytla geniální příležitost na zámku Radíč.

Bez velkýho zaváhání jsme pro předobraz sáhli do klasickýho římskýho stavebního repertoáru. Osmiboký základ sloupové konstrukce je reminiscencí na chrám Vesty, který kdysi stával na Forum Romanum.

My jsme ale od mramoru přešli ke dřevu. Ale nejen to. Nesnažili jsme se jen slepě držet vzoru. Naopak. Místo nevyhnutelný posvátnosti jsme přešli k hravý kinetičnosti a pavilonu jsme tak dali možnost proměny do řady poloh. K základní osmiboké formě jsme přidali vrstvu pohyblivých panelů, které kryjí jak stavbu, tak i diváky před nepřízní počasí a zároveň nabízejí příležitosti moderovat vnitřní klima a atmosféru pavilonu; od vysokého a bohatě prosluněného až do stavu uzavřenosti a vydělení se v prostoru.

Základní konstrukci tvoří síť prvků, která v sobě váže to, čemu říkáme „božská jiskra“. Vnímám to jako určitej impulz, kterej formuje magický ovzduší intenzivní architektury. Tenhle impulz se mihnul kolem nás, ulpěl na našich plachtách a dovolil nám něco ze své podstaty zaklít i do tohodle pavilonu.

Většina diváků z vývoje soudobé evropské architektury pozvolna propadá zoufalství. Tak častá nebetyčná nuda vývojového proudu je totiž až zarážející. Vědomí, že architektura, de facto, dopadla na dno mnoha tisíciletého vývoje a nedaří se jí se od něj odlepit, nás vede k intenzivní snaze uvolnit pro architekturu právě tuhle božskou jiskru. Pevně doufáme, že se nám povedlo vyslat signál, který dává naději v magickou budoucnost architektury, kde se skloubí klasické prvky s odvážným a inovativním přístupem ke konstrukci.