Museum Insel Hombroich

Dlouho jsem o existenci parku neměl ani ponětí, až když si ho jedna kamáradka z Drážďan vybrala pro svůj předdiplomní seminář. Vrátila se odtamtud nadšená. Ukazovala mi katalog, který o něm vydalo bregenzské muzeum (KUB), a že se tam musí co nejdříve vrátit. Na obrázcích mi to připadlo jako studentské práce z ateliéru Aleny Šrámkové. Když jsem si našel čas a zajel tam, byla jeho návštěva jedním z nejpůsobivějších zážitků celého výletu NL03. Nebudu zastírat, že jsme se tam jeli podívat i na Insel Hombroich 2 (bývalá raketová základna), kam přispívají svými pavilonky autoři světových jmen. Viděli jsme rozestavěného Anda, Sizu, Nishizawu a další, ale přece se nám jenom líbil ten starý park víc.
On je rozdíl, když staví umělec nebo architekt. Každý z nich klade důraz na něco jiného. Umělec snaží se bojovat s mezerami v technickém vzdělání, zatímco u architektů vidíte, jak touhu být umělcem musejí někdy lámat přes koleno. Měl jsem tu čest tři roky pozorovat českého Erwina Heericha - Davide díky!
Proces ostrova není a nikdy nebude ukončený. Neustále tu vznikají pavilony nové (viz. dřevěná budova školky, neustále se obměňující expozice a nově vznikající transformace raketové základny).

Ostrov je mateřský.
Plodí, společně třímá, napomáhá, slouží a pouští na svobodu.
Není žádnou povinností, ale možností.
Není buď-anebo, ale tak a tak.
Vyžaduje konfrontaci, střet sama se sebou.
Není mužským polem pro organizaci, štvanici, nával, moc a demonstraci.

Dění na ostrově nebylo nikdy dopředu vypočitatelné, většinou ani představitelné. Mnoho rozličného přišlo pod jednu střechu, držící pohromadě neviditelnou kůží; siť lidí, představ a práce, jejíž body jsou vázány stále těsněji a pevně, se může rozprostírat dál. Možná je ostrov určen jen k prožití a ne jeho popisování.
Všichni zúčastnění na uspořádání ostrova mají každý při své jinakosti smysl slovo MY. Rozdílné charaktery, temperamentní a původní byly spoutány dohromady neviditelným svazkem založeným na prvotním stanovisku a představě, co se smí stát a co ne. Pokud bylo takových, co se chtěli vysmeknout těmto pravidlům, tací byli politováni a odešli. Problémy, které se zdály nezdolnými, byly druhého dne vyřešeny - jako se na nebi ztratí bouřkový mrak. Duševní spřízněnost umožnila činný vývoj na ostrově. Práce držela všechny a vše dohromady. V podstatě se každý staral o to, poskytnout druhým platformu pro jejich dílo a myšlenky. Uštěpačné žárlení, krutá kritika a marnivost občas vrhly svůj stín. Nakonec se však každý postavil za společnou věc. Neexistovala žádná hierarchie ani pořadí. Obezřetná soudržnost a střídmé nabývání zjednalo přirozený růst.
Každý z účastníků ostrov - ať mladý nebo starý - má svůj vlastní životní příběh i dílo. Stojí na vlastních nohách a může si vystačit i bez společenství ostrova. Tato individuální síla vytváří na ostrově pouta a smlouvy činí nesmyslnými; umožňuje, aby směna mezi braním a dáváním proběhla bez vyúčtování o přírůstku nebo úbytku. Práce na ostrově není soutěží s druhými, kteří tvoří ve stejném oboru. Nikdo tu nechce dělat nic lépe, než viděl támhle. Je to jiné a je to jací jsou lidé.
Ostrov je takovým malým prostorem, kde se potkávají lidé různých kulturních oborů. Přes svoje kulturní rozdíly tu cítí a pozorují, že jsou mezi sebou spjati. Přehnaně by se dalo říct, že je malým universálním kulturním okruhem Američanů, Číňanů, Evropanů, Japonců a Rusů, kteří vyrostli a byli ovlivněni v buddhistickém, křesťanském, pravoslavném nebo taoistickém světě. V první řadě jsou lidmi, kteří nezařadíte do žádné škatulky, nenásledují žádný -ismus a jsou odpovědni a vědomi si svého původů. Nestaví žádný společný dům, ale jsou zavázáni jeho pospolitosti. Stálý sám o sobě, nestírá jednotlivé osobní hranice. Na ostrově se částí svého díla a života začleníte do života ostrova, někdy víc a někdy měně, ale vždy s náklonností.
Existencí ostrova je jeho nepřetržitá změna a přeměna. Proto zůstává jeho budoucnost v temnotách. Zúčastnění nemají žádnou představu o rozvoji a cílu. Vědí, že není žádný klidový stav nebo cesta zpět a konec zůstává otevřený. Ostrov nemá získat žádnou pevnou formu, ale zůstat proměnlivým. Na tvrzení o neustálém rozrůstání ostrova se dá odpovědět, že ostrov se zmenšuje přes zmenšování a uskrovňování. Existuje naděje, že tomu tak bude i do budoucna a ostrov přivede lidi ze všech oblastí lidského počínání ke stejným primárním představám, jaké doposud měli jen jeho hlavní účastníci (autoři), a že následující generace nezanechají vážnosti a lásky k této věci.
Rozvoj ostrova byl plynulý i bez teoretického plánování. Nákaza ostrovního bacilu překračuje hranice ven. Ostrov dokládá, že kultura má mnoho nositelů. K zárodečné buňce, která vznikla od výtvarníků, zahradníků, hudebních skladatelů, hudebníků a básníků, přišli lidé z ekonomiky, politiky a veřejné správy. Pro vznik byli všichni zajedno. souznační. Po nich následovali architekti, vědci, osobnosti různých náboženství a ekologických oblastí. Ti všichni jsou ostrovem.
Respektování přírody daleko za měřítka než je dneska zvykem, dalo myšlenkám ostrova smysl. Prostředí a současný svět, které vytvářejí pro lidi přírodu, je všemi velmi ctěné a tvoří nevysloveně jednotu mezi prací a představami o životě mezi všemi účastníky. Ostrovní příroda není žádným ostatním parkem pro lidi, ale domovinou pro zvířata a rostliny, které tu člověk může potkat. Také na roztažení parku k raketové stanici je nazíráno ze stejného hlediska. Žádná soukromá zahrada, ale příroda pro všechny rostliny, zvířata a lidi, která se tu hájí a jsou k spatření. Zdánlivý chaos a rozbujelost mezi rostlinami je proces, který není nijak potlačován a člověk mu poskytuje co možná největší volnost.
Jak to má člověk všechno pojmenovat: »Metaforicky 'ostrov', historicky 'Hombroich' nebo počat na budoucí vývoj?« »Stojí v popředí Museumsinsel příroda nebo vystavované práce, které brzy budou určovat raketovou základnu a krajinu kolem?« Čím víc toho na území vzniká, tím víc dostává Hombroich svému jménu. Jméno utváří sebe samo.
Jednotlivé kulturní obory a k nim náležící stavby musí stavět i nadále. To bude možné, jen když jsou lidé, kteří pracují duchem, na počátku podporování investorem s otevřeným srdcem a svou vlastní láskou k hudbě, náboženství, vědě nebo výtvarnému umění. Stavba nesmí být pro investora finančním výdajem, ale musí s ní být zacházeno z náležité pospolitosti pro určitou věc. Porozumění celku umožňuje nasazení pro jednotlivost. Kdo má pocit, že je tu pouhým přívěškem, pak nepodává dostatečně. Každý musí být pevně přesvědčený své o postavení a významu v celku. Dík náleží všem, kteří se podíleli na budování a životnosti Hombroichu za jejich trpělivost, odvahu a udržování podstaty jejich ostrova: za společné dílo, které všichni milujeme.

Ostrov snese a přeje si nové lidi, ženy i muže.
Láká, provádí a bere, nutí ale k posluze.
Holduje smělosti.
Věří těm, kteří jsou opravdoví.
Je cestou, na níž člověk různými experimenty v různých oblastech sbírá společné zkušenosti a závěry.
Na ostrově je stěží místo pro mužnost.