Muzeum designu v Londýně
The Design Museum
Od konce listopadu 2016 sídlí londýnské Muzeum designu v památkově chráněném objektu bývalého institutu Britského společenství národů (Commonwealth) ze 60. let minulého století, který byl přestavěn podle soutěžního návrhu nizozemského ateliéru OMA. Z původního brutalistního souboru byla zachována hlavní budova s parabolickou střechou, zbouralo se administrativní křídlo a naopak přibyla trojice obytných domů. Projekt vznikal ve spolupráci s londýnským ateliérem Allies & Morrison, konstrukční řešení měla na starosti firma Arup Group, minimalistický interiér vytvořil John Pawson a venkovní úpravy pochází od krajinářského ateliéru West 8.
Že se podařilo po osmi letech dotáhnout projekt do zdárného konce, má velkou zásluhu bývalý ředitel muzea Deyan Sudjić a Sir Terence Conran, který muzeum v roce 1989 založil. Muzeum designu původně sídlilo v modernistickém skladišti na pravém břehu Temže nedaleko Tower Bridge. Celý objekt bývalého Commonwealth institutu byl podkopán, aby mohly být v suterénu umístěny nejen obslužné místnosti, ale také například víceúčelový sál (Bakala Auditorium) a nebyla narušena vnější podoba brutalistické památky novodobými přístavbami. Objekt dostal nové dvojité zasklení splňující současné standardy, ale současně si budova zachovává svůj původní vzhled.
Součástí rekonstrukce Commonwealth institutu byl také přilehlý developerský projekt tří bytových domů Holland Green, které svým pravidelným rastrem fasád reagují na budovu muzea a nabízí celkem 54 bytů na prestižní adrese v blízkosti městského parku Holland Park.
„Majitelé si přáli znovu oživit opuštěné místo. Dá se říci, že když ho našli, bylo již místo mrtvé a také bylo zapsané na seznamu anglických památek - tyto dvě věci jdou často ruku v ruce. Něco jsme museli podniknout, protože je zřejmé, že se jedná o velmi krásnou budovu. Pozemek, na němž budova stála, byl také na seznamu památek, protože na něm byla vyprojektována zahrada, ale nikdy nebyla realizována. Jednalo se v podstatě o parkoviště pro velmi malý počet aut.
Zvolili jsme přístup, kdy jsme si prostě museli říct, že některé prvky jsou více památkově chráněné než jiné. Rozhodli jsme se odstranit servisní křídlo a ponechat hlavní budovu pro pořádání akcí, protože ta je jednoznačně ústředním prvkem - s krásnou parabolickou střechou, která je symbolem své doby - a rozhodli jsme se vybudovat hodnotnou krajinu na místě zbourané budovy, jejíž okolí plnilo funkci parkoviště. To nám poskytlo prostor pro vybudování tří nových obytných budov, které lemují muzeum.
Na projektu jsme začali pracovat krátce po vítězství ve vyzvané soutěži. V té době ještě neexistoval žádný konkrétní uživatel. Jakmile jsme si ujasnili budoucí využití a konkrétní požadavky muzea designu, tak se plány výrazně změnily. Budova z roku 1961 nebyla po technické stránce vhodná pro potřeby moderního muzea - podlahy neměly patřičnou nosnost. Takže to, co začalo jako rekonstrukce, nabývalo stále radikálnější rozměry. Nakonec jsme ponechali jen střechu a budovu pod ní jsme z velké části přestavěli tak, aby se podobala té původní.“
„Bylo skvělé, že jsem dostal příležitost, abych mohl navrhnout interiér pro tuto stavbu. Velká část projektu byla již předem dána, neboť Reinier de Graaf již vytvořil projekt s velkým centrálním otvorem. Bylo to zajímavé, protože v English Heritage (Komise anglických historických budov a památek je nezisková organizace financovaná Ministerstvem kultury) o budově evidentně hodně věděli. Díky nim jsme se dozvěděli, co by si chtěli ponechat a jaké materiály chtějí znovu použít, jako je mramor nebo vitrážová okna. Hlavní věc, o kterou se zajímali, bylo otvor atria a zužující se podlahy směrem nahoru, což poskytuje návštěvníkům výhled na jedinečnou střechu nad nimi.
Protože některé parametry byly pevně stanoveny (jako například zachování atria a výhledu na střechu), tak z nich pak byly odvozeny zbývající muzejní prostory. Je úžasné, že se nám podařilo budovu zachránit a současně ji provozovat jako centrum světového designu. Vždycky jsem tvrdil, že se kvůli architektuře nemusí jiné dobré domy bourat.“
Že se podařilo po osmi letech dotáhnout projekt do zdárného konce, má velkou zásluhu bývalý ředitel muzea Deyan Sudjić a Sir Terence Conran, který muzeum v roce 1989 založil. Muzeum designu původně sídlilo v modernistickém skladišti na pravém břehu Temže nedaleko Tower Bridge. Celý objekt bývalého Commonwealth institutu byl podkopán, aby mohly být v suterénu umístěny nejen obslužné místnosti, ale také například víceúčelový sál (Bakala Auditorium) a nebyla narušena vnější podoba brutalistické památky novodobými přístavbami. Objekt dostal nové dvojité zasklení splňující současné standardy, ale současně si budova zachovává svůj původní vzhled.
Součástí rekonstrukce Commonwealth institutu byl také přilehlý developerský projekt tří bytových domů Holland Green, které svým pravidelným rastrem fasád reagují na budovu muzea a nabízí celkem 54 bytů na prestižní adrese v blízkosti městského parku Holland Park.
„Majitelé si přáli znovu oživit opuštěné místo. Dá se říci, že když ho našli, bylo již místo mrtvé a také bylo zapsané na seznamu anglických památek - tyto dvě věci jdou často ruku v ruce. Něco jsme museli podniknout, protože je zřejmé, že se jedná o velmi krásnou budovu. Pozemek, na němž budova stála, byl také na seznamu památek, protože na něm byla vyprojektována zahrada, ale nikdy nebyla realizována. Jednalo se v podstatě o parkoviště pro velmi malý počet aut.
Zvolili jsme přístup, kdy jsme si prostě museli říct, že některé prvky jsou více památkově chráněné než jiné. Rozhodli jsme se odstranit servisní křídlo a ponechat hlavní budovu pro pořádání akcí, protože ta je jednoznačně ústředním prvkem - s krásnou parabolickou střechou, která je symbolem své doby - a rozhodli jsme se vybudovat hodnotnou krajinu na místě zbourané budovy, jejíž okolí plnilo funkci parkoviště. To nám poskytlo prostor pro vybudování tří nových obytných budov, které lemují muzeum.
Na projektu jsme začali pracovat krátce po vítězství ve vyzvané soutěži. V té době ještě neexistoval žádný konkrétní uživatel. Jakmile jsme si ujasnili budoucí využití a konkrétní požadavky muzea designu, tak se plány výrazně změnily. Budova z roku 1961 nebyla po technické stránce vhodná pro potřeby moderního muzea - podlahy neměly patřičnou nosnost. Takže to, co začalo jako rekonstrukce, nabývalo stále radikálnější rozměry. Nakonec jsme ponechali jen střechu a budovu pod ní jsme z velké části přestavěli tak, aby se podobala té původní.“
„Bylo skvělé, že jsem dostal příležitost, abych mohl navrhnout interiér pro tuto stavbu. Velká část projektu byla již předem dána, neboť Reinier de Graaf již vytvořil projekt s velkým centrálním otvorem. Bylo to zajímavé, protože v English Heritage (Komise anglických historických budov a památek je nezisková organizace financovaná Ministerstvem kultury) o budově evidentně hodně věděli. Díky nim jsme se dozvěděli, co by si chtěli ponechat a jaké materiály chtějí znovu použít, jako je mramor nebo vitrážová okna. Hlavní věc, o kterou se zajímali, bylo otvor atria a zužující se podlahy směrem nahoru, což poskytuje návštěvníkům výhled na jedinečnou střechu nad nimi.
Protože některé parametry byly pevně stanoveny (jako například zachování atria a výhledu na střechu), tak z nich pak byly odvozeny zbývající muzejní prostory. Je úžasné, že se nám podařilo budovu zachránit a současně ji provozovat jako centrum světového designu. Vždycky jsem tvrdil, že se kvůli architektuře nemusí jiné dobré domy bourat.“
0 komentářů
přidat komentář
