|
Ve čtyřicetitisícovém městě Igualada na západním okraji Barcelony se v polovině 80. let minulého století uskutečnila soutěž na nový hřbitov, v níž zvítězili manželé Enric Miralles a Carme Pinós. Složitě koncipované místo vznikalo dlouhých deset let. Projekt se vydal odlišnou cestou, než jak vnímáme tradiční hřbitovy. Miralles s Pinós přichází s romantickým pojetím, v něm se mají odrážet vzpomínky těch, kdo přišli zesnulé navštívit. Lidé by zde měli začít chápat a přijmout koloběh života jako přirozenou součást, vnímat spojitost mezi historií, současností a budoucností. Výsledkem je 'město mrtvých', kde autoři mezi sebou duchovně propojili živé i mrtvé. Hřbitov je místem, kde fyzicky spočívají ostatky zesnulých, ale současně je místem reflektujících osamělou a klidnou krajinu. Nově navržený areál je citlivě vsazen do kopcovité katalánské krajiny. Opěrné stěny, křivolaké ulice i stinná náměstí přirozeně splývají s okolním terénem. Terasovité meandry se volně rozplývají do krajiny. Hlavní část pohřebiště je mírně zahloubená v obklopení gabionových stěn, kde jsou návštěvníci odloučení a mohou nerušeni být v blízkosti svých zesnulých. Jediným spojením s okolím je obloha filtrovaná přes koruny stromů. V druhé výškové úrovni hřbitova se nachází tradičně koncipované hroby, ale také stále nedokončená kaple.
Plot i vstupní bránu do areálu hřbitova tvoří rezivé ocelové pruty následované skulpturálními objekty z cortenové oceli, které mají připomínat kříže na Golgotě. Od vstupu se svažuje cesta vinoucí se urnovým hájem. Cesta má svým tvarem připomínat řeku života, která plyne od široce rozevřené krajiny až do odlehlých míst vykopaných mezi katalánskými kopci. Daleko větší důraz je kladen na zážitek z cesty než na způsob uspořádání pohřebišť.
Použité materiály jako gabionové stěny, pohledový beton nebo použité železniční pražce pomáhají snadněji navodit atmosféru blízkou okolní přírodě.
Hřbitov Igualada je považován za jedno z nejpoetičtějších děl katalánské architektury, kde byl v roce 2000 pochován i jeho autor.