Oblastní galerie v Liberci
Revitalizace Městských lázní na galerijní objekt
Vlastní podstata nového uspořádání je založena na prolínání a kontrastu starého a nového. Vše historicky podstatné tvoří rámec absorbující nové, kontrast mezi historickou substancí a současným mobiliářem je součástí práce s památkou.
Záměrem bylo přijmout historický kontext domu, zachovat vše důležité a podstatné z památkového hlediska a navrhnout možné úpravy, které umožní historickému objektu lázní pokrýt všechny nároky, které se kladou na současný provoz galerie.
Lázně umístěné přímo v korytě Jizerského potoka byly vybudovány Libereckou spořitelnou v rámci oslav padesátiletého panování císaře Františka Josefa I. V letech 1901-2 je podle návrhu vídeňského Petra Paula Branga postavil Adolf Burger. V novorenesanční architektuře se již zřetelně projevují znaky nastupující secese.
Prostory pro stálou expozici zahrnují plošné stávající sbírky Oblastní galerie v Liberci, ale i plošný plánovaný nárůst výstavní činnosti. Celková plocha pro stálé expozice ve třech podlažích je 1350 m2.
Hlavní sál Městských lázní včetně prostoru nad ním a prostorem pod původní bazénovou vanou je koncipován pro proměnné výstavy a multifunkční sál.
Bazénový prostor je uvolněn, původní bazénovou vanu v úrovni parteru překrývá pískovaná skleněná podlaha na ocelové konstrukci, která umožňuje sekundární prosvětlení dalšího vysokého výstavního prostoru na úrovni dvora. Toto členění výstavního prostoru ve dvou hlavních podlažích s možností využití galerie skýtá řadu výstavních možností proměnných výstav s možností rozdělení na více na sobě nezávislých výstav.
Celková plocha proměnných výstav ve 3 výstavních podlažích je 900m2.
Další funkcí hlavního sálu s ochozem mohou být související kulturní akce, vernisáže, koncerty a přednášky.
Vstupní prostory pro návštěvníky jsou identické s hlavním vstupem do bývalých lázní, na vstupní halu navazují prostory pro informace a možnosti zakoupení vstupenky a prodej katalogů, šatna, prostor dětského koutku, museum café, bookshop. Na tyto prostory navazuje centrální komunikační návštěvnický provoz se schodištěm a pobytovou odpočivnou galerii.
Administrativní prostory vlastní galerie jsou situovány v příčném západním křídle, lektorská pracoviště v bývalé kotelně jsou rozšířena o dětský workshop.
Výstavní prostory v rekonstruované budově Městských lázní jsou doplněny o novostavbu depozitáře při Masarykově ulici. Depozitář je kompaktní stavba respektující uliční čáru s výškou odpovídající římse Městských lázní. Vstup je navržen na úrovni přízemí z Masarykovy ulice, ve vstupním podlaží najdeme kancelář správce, badatelnu, pokoj pro dočasné ubytování a prostory pro velín a ostrahu.
Dvě další nadzemní výškové úrovně zahrnují depozitáře, prostory pro restaurátory a fotoateliér.
V podzemních podlažích jsou situovány prostory pro zásobování, techniku, expedici, dílnu včetně lapidária a zápůjček. Obě podzemní podlaží umožňují propojení se stávajícím objektem Lázní.
Řešení fasád vychází z celkového konceptu galerie a to v dialogu historického původního jazyka se současným tvaroslovím částí nových. Depozitář má jednoduchou racionální hmotu se zavěšeným obkladem z horizontálně kladených kovových odlitků (hliníkové, lité do pískové formy).
Novým prvkem je expoziční plato obepínající historickou budovu lázní a depozitáře ze strany ulic Masarykova a Vítězná, plocha je navržena z broušeného betonu s výraznou příměsí bílého kameniva do směsi. Expoziční plato zároveň sjednocuje novou a historickou budovu v jednotný celek.
Galerijní veřejná zahrada s dřevěnými palubami, kamennou zahradou a volně umístěnými sochami na zelených plochách představuje rozšíření galerie do exteriéru.
Pro nás první příběh záchrany lázní začal nedlouho potom, co město v roce 2005 lázně koupilo, rehabilitace domu s původním využitím byl zcela logický krok. Během dvou let jsme v Sialu nakreslili projekt, v roce 2007 bylo vydané stavební povolení. Bylo třeba vybalancovat přesné funkční zaměření lázní vzhledem k tomu, že dvě vodní zařízení už ve městě byla. Do projektu se zaměřením na klasický lázeňský provoz s párou, masážemi a relaxací jsme doplnili i medicínská a rehabilitační pracoviště. Město mezitím usilovně shánělo možného investora a provozovatele, vybraný izraelský investor z projektu nakonec vycouval především kvůli finančně náročnému provozu.
Rehabilitace lázní k původnímu účelu velmi silný příběh a v podstatě jsme se s ním neradi loučili... V té době se objevila možnost záchrany lázní v rámci evropských peněz a hledalo se náhradní využití. Galerijní a výstavní prostory byla sázka na jistotu, zkušeností s konverzemi bylo po světě dost. Tehdejší vedení města oslovila konverze lázní ve francouzském Roubaix, shodou okolností z podobné doby jako liberecké.
Rozhodnutí konverze lázeňského prostoru na galerijní bylo strategické, předcházely mu posudky a finanční rozvaha, protože financí na konverzi bylo řádově o třetinu méně, než vyžadoval původní projekt rekonstrukce lázní, součástí rozhodování byla i návštěva galerie v původních lázních Roubaix. Vlastní studie konverze, kterou jsme kreslili a diskutovali v létě 2009, byla logickým pokračováním.
Vzhledem k tomu, že památkově chráněný historický objekt jsme chtěli zachovat v maximální možné míře, diskutovali jsme převážně stupeň razance úprav, tak, abychom zachovali vše cenné a nosné a zároveň vytvořili fungující galerii. Splnit požadavky budoucího uživatele se nám zdařilo třemi úpravami. První byla prodloužení hlavního schodiště, kde zároveň vznikl centrální komunikační bod, odkud bylo možno navštívit buď stálé expozice v křídle podél Masarykovy ulice, nebo proměnné výstavy v bazénové hale. Místo sejmuté porušené bazénové vany vznikl na úrovni dvora vysoký prostor proměnných expozic, poslední závažnější vstup byla transparentní vestavba ve dvorní části proti kotelně.
Historický dům lázní má ducha, ohromnou energii, která určitě celému projektu výrazně pomohla. Zakonzervování historického stavu by projektu příliš nepomohlo, vznikl by galerijní paskvil se zmateným a omezeným provozem. Odpovědnost byla dvojí- vůči historii a památce, na straně druhé projekt musel splňovat podmínky, které se kladou na provoz současných galerií a muzeí. Práce s památkou nás učila pokoře, na osobní ambice nebyl prostor.
U přestavby lázní všichni cítili, že význam této budovy je v Liberci díky osobité historii nyní vnímán jako mimořádný. Musíme říci, že i když v jednotlivých postupech připravované rekonstrukce postupovali památkáři velmi přísně, celkově byli velmi vstřícní. Umožnili řadu razantních změn, i když trvali důsledně na zachování či restaurování řady detailů.
Současná Oblastní galerie depozitář postrádá, jeho výstavba v kontaktu s historickým objektem byl jeden z požadavků stavebního programu nové galerie. V prvním kole jsme hledali odpovídající hmotu, varianta „vila“, která bude ctít uliční čáru, výšku římsy a rytmus ulice byla od počátku favorizována památkáři, důkladně jsme zvažovali i verzi „plató“, která v klášterní dispozici lázní využívala dvouúrovňový rozdíl mezi úrovní Masarykovy ulice a dvorní částí a z uličního pohledu se ztrácela. Tahle zakopaná varianta narazila na vysokou zastavěnou plochu, eliminaci zahrady a provozní těžkosti včetně záplav.
Depozitář je v podstatě trezor, pokladna na obrazy. Kovová fasáda nám přišla jako přiléhavé a pravdivé vystižení funkce, zároveň jsme hledali kov, se kterým by se dalo dále řemeslně pracovat. Finální návrh jsou hliníkové lamely lité do pískové formy a opatřené eloxem, slévárna v Jablonci nad Nisou je odlévala půl roku v množství 2000 kusů, byla paráda ruční práci sledovat.
Smyslem fasády depozitáře bylo předat dalším generacím nějakou informaci, jakýsi kód. Možná pomohla náhoda, v Severočeském muzeu jsme objevili původní modrotiskové matrice pravděpodobně od Johanna Liebiga. Spojení textilní tradice regionu a řemesla byl jasný a nosný koncept, tak jsme motiv jedné z matric přenesli na fasádu depozitáře.
Zatím jsme vytvořili určitý rámec, ve kterém by galerijní instituce mohla úspěšně fungovat, Její další život už není v rukou architekta. Podobně jako úspěšnost a obliba divadelních scén není přímo úměrná kvalitě architektury, stejně tak budoucí obliba a návštěvnost Lázní bude záležet na chytrém vedení galerie, nadšení a erudici kurátorů, podpoře ze strany Kraje.
Harmonický celek jsou slova, která s architekturou nemají přiliš společného. Na Fakultě umění a architektury, kde vedu deset let architektonický ateliér, učím studenty k přemýšlení nad pravdivým silným konceptem, který může přežít i další úpravy v procesu projektování a realizace, bez kašírování a nápodob. To provází i tento projekt. Staré se potkává s novým. Kontakt počátku 20. a 21. století, původní secesní zábradlí vedle pohledového betonu.
Záměrem bylo přijmout historický kontext domu, zachovat vše důležité a podstatné z památkového hlediska a navrhnout možné úpravy, které umožní historickému objektu lázní pokrýt všechny nároky, které se kladou na současný provoz galerie.
Lázně umístěné přímo v korytě Jizerského potoka byly vybudovány Libereckou spořitelnou v rámci oslav padesátiletého panování císaře Františka Josefa I. V letech 1901-2 je podle návrhu vídeňského Petra Paula Branga postavil Adolf Burger. V novorenesanční architektuře se již zřetelně projevují znaky nastupující secese.
Prostory pro stálou expozici zahrnují plošné stávající sbírky Oblastní galerie v Liberci, ale i plošný plánovaný nárůst výstavní činnosti. Celková plocha pro stálé expozice ve třech podlažích je 1350 m2.
Hlavní sál Městských lázní včetně prostoru nad ním a prostorem pod původní bazénovou vanou je koncipován pro proměnné výstavy a multifunkční sál.
Bazénový prostor je uvolněn, původní bazénovou vanu v úrovni parteru překrývá pískovaná skleněná podlaha na ocelové konstrukci, která umožňuje sekundární prosvětlení dalšího vysokého výstavního prostoru na úrovni dvora. Toto členění výstavního prostoru ve dvou hlavních podlažích s možností využití galerie skýtá řadu výstavních možností proměnných výstav s možností rozdělení na více na sobě nezávislých výstav.
Celková plocha proměnných výstav ve 3 výstavních podlažích je 900m2.
Další funkcí hlavního sálu s ochozem mohou být související kulturní akce, vernisáže, koncerty a přednášky.
Vstupní prostory pro návštěvníky jsou identické s hlavním vstupem do bývalých lázní, na vstupní halu navazují prostory pro informace a možnosti zakoupení vstupenky a prodej katalogů, šatna, prostor dětského koutku, museum café, bookshop. Na tyto prostory navazuje centrální komunikační návštěvnický provoz se schodištěm a pobytovou odpočivnou galerii.
Administrativní prostory vlastní galerie jsou situovány v příčném západním křídle, lektorská pracoviště v bývalé kotelně jsou rozšířena o dětský workshop.
Výstavní prostory v rekonstruované budově Městských lázní jsou doplněny o novostavbu depozitáře při Masarykově ulici. Depozitář je kompaktní stavba respektující uliční čáru s výškou odpovídající římse Městských lázní. Vstup je navržen na úrovni přízemí z Masarykovy ulice, ve vstupním podlaží najdeme kancelář správce, badatelnu, pokoj pro dočasné ubytování a prostory pro velín a ostrahu.
Dvě další nadzemní výškové úrovně zahrnují depozitáře, prostory pro restaurátory a fotoateliér.
V podzemních podlažích jsou situovány prostory pro zásobování, techniku, expedici, dílnu včetně lapidária a zápůjček. Obě podzemní podlaží umožňují propojení se stávajícím objektem Lázní.
Řešení fasád vychází z celkového konceptu galerie a to v dialogu historického původního jazyka se současným tvaroslovím částí nových. Depozitář má jednoduchou racionální hmotu se zavěšeným obkladem z horizontálně kladených kovových odlitků (hliníkové, lité do pískové formy).
Novým prvkem je expoziční plato obepínající historickou budovu lázní a depozitáře ze strany ulic Masarykova a Vítězná, plocha je navržena z broušeného betonu s výraznou příměsí bílého kameniva do směsi. Expoziční plato zároveň sjednocuje novou a historickou budovu v jednotný celek.
Galerijní veřejná zahrada s dřevěnými palubami, kamennou zahradou a volně umístěnými sochami na zelených plochách představuje rozšíření galerie do exteriéru.
Pro nás první příběh záchrany lázní začal nedlouho potom, co město v roce 2005 lázně koupilo, rehabilitace domu s původním využitím byl zcela logický krok. Během dvou let jsme v Sialu nakreslili projekt, v roce 2007 bylo vydané stavební povolení. Bylo třeba vybalancovat přesné funkční zaměření lázní vzhledem k tomu, že dvě vodní zařízení už ve městě byla. Do projektu se zaměřením na klasický lázeňský provoz s párou, masážemi a relaxací jsme doplnili i medicínská a rehabilitační pracoviště. Město mezitím usilovně shánělo možného investora a provozovatele, vybraný izraelský investor z projektu nakonec vycouval především kvůli finančně náročnému provozu.
Rehabilitace lázní k původnímu účelu velmi silný příběh a v podstatě jsme se s ním neradi loučili... V té době se objevila možnost záchrany lázní v rámci evropských peněz a hledalo se náhradní využití. Galerijní a výstavní prostory byla sázka na jistotu, zkušeností s konverzemi bylo po světě dost. Tehdejší vedení města oslovila konverze lázní ve francouzském Roubaix, shodou okolností z podobné doby jako liberecké.
Rozhodnutí konverze lázeňského prostoru na galerijní bylo strategické, předcházely mu posudky a finanční rozvaha, protože financí na konverzi bylo řádově o třetinu méně, než vyžadoval původní projekt rekonstrukce lázní, součástí rozhodování byla i návštěva galerie v původních lázních Roubaix. Vlastní studie konverze, kterou jsme kreslili a diskutovali v létě 2009, byla logickým pokračováním.
Vzhledem k tomu, že památkově chráněný historický objekt jsme chtěli zachovat v maximální možné míře, diskutovali jsme převážně stupeň razance úprav, tak, abychom zachovali vše cenné a nosné a zároveň vytvořili fungující galerii. Splnit požadavky budoucího uživatele se nám zdařilo třemi úpravami. První byla prodloužení hlavního schodiště, kde zároveň vznikl centrální komunikační bod, odkud bylo možno navštívit buď stálé expozice v křídle podél Masarykovy ulice, nebo proměnné výstavy v bazénové hale. Místo sejmuté porušené bazénové vany vznikl na úrovni dvora vysoký prostor proměnných expozic, poslední závažnější vstup byla transparentní vestavba ve dvorní části proti kotelně.
Historický dům lázní má ducha, ohromnou energii, která určitě celému projektu výrazně pomohla. Zakonzervování historického stavu by projektu příliš nepomohlo, vznikl by galerijní paskvil se zmateným a omezeným provozem. Odpovědnost byla dvojí- vůči historii a památce, na straně druhé projekt musel splňovat podmínky, které se kladou na provoz současných galerií a muzeí. Práce s památkou nás učila pokoře, na osobní ambice nebyl prostor.
U přestavby lázní všichni cítili, že význam této budovy je v Liberci díky osobité historii nyní vnímán jako mimořádný. Musíme říci, že i když v jednotlivých postupech připravované rekonstrukce postupovali památkáři velmi přísně, celkově byli velmi vstřícní. Umožnili řadu razantních změn, i když trvali důsledně na zachování či restaurování řady detailů.
Současná Oblastní galerie depozitář postrádá, jeho výstavba v kontaktu s historickým objektem byl jeden z požadavků stavebního programu nové galerie. V prvním kole jsme hledali odpovídající hmotu, varianta „vila“, která bude ctít uliční čáru, výšku římsy a rytmus ulice byla od počátku favorizována památkáři, důkladně jsme zvažovali i verzi „plató“, která v klášterní dispozici lázní využívala dvouúrovňový rozdíl mezi úrovní Masarykovy ulice a dvorní částí a z uličního pohledu se ztrácela. Tahle zakopaná varianta narazila na vysokou zastavěnou plochu, eliminaci zahrady a provozní těžkosti včetně záplav.
Depozitář je v podstatě trezor, pokladna na obrazy. Kovová fasáda nám přišla jako přiléhavé a pravdivé vystižení funkce, zároveň jsme hledali kov, se kterým by se dalo dále řemeslně pracovat. Finální návrh jsou hliníkové lamely lité do pískové formy a opatřené eloxem, slévárna v Jablonci nad Nisou je odlévala půl roku v množství 2000 kusů, byla paráda ruční práci sledovat.
Smyslem fasády depozitáře bylo předat dalším generacím nějakou informaci, jakýsi kód. Možná pomohla náhoda, v Severočeském muzeu jsme objevili původní modrotiskové matrice pravděpodobně od Johanna Liebiga. Spojení textilní tradice regionu a řemesla byl jasný a nosný koncept, tak jsme motiv jedné z matric přenesli na fasádu depozitáře.
Zatím jsme vytvořili určitý rámec, ve kterém by galerijní instituce mohla úspěšně fungovat, Její další život už není v rukou architekta. Podobně jako úspěšnost a obliba divadelních scén není přímo úměrná kvalitě architektury, stejně tak budoucí obliba a návštěvnost Lázní bude záležet na chytrém vedení galerie, nadšení a erudici kurátorů, podpoře ze strany Kraje.
Harmonický celek jsou slova, která s architekturou nemají přiliš společného. Na Fakultě umění a architektury, kde vedu deset let architektonický ateliér, učím studenty k přemýšlení nad pravdivým silným konceptem, který může přežít i další úpravy v procesu projektování a realizace, bez kašírování a nápodob. To provází i tento projekt. Staré se potkává s novým. Kontakt počátku 20. a 21. století, původní secesní zábradlí vedle pohledového betonu.
0 komentářů
přidat komentář
