Obytná čtvrť Malagueira v Évoře
Habitação social Quinta da Malagueira
„Quinta da Malagueira je nejspíš poslední velký projekt sociálního bydlení a současně poslední velký architektonický příspěvek do urbanistického plánování, kde ještě architektura hraje zásadní roli. Jedinečnost tohoto projektu vychází z dokonalého spojení formálních principů a politických záměrů. Projekt se vyvíjel s mimořádnou dynamikou (po Karafiátové revoluci v roce 1974), kdy se poprvé a bohužel naposledy setkaly vzpomínky na starořímskou architekturu a spartánská logika modernistického bydlení. Na příkladu vyzdvižených akvaduktů lze sledovat jak se z obyčejné infrastruktury může stát jedinečná příležitost pro vytvoření formy, který je tvrdohlavě monumentální a přesto anonymní.“
Padesátitisícové město Évora leží ve vnitrozemí Portugalska přibližně sto padesát kilometrů východně od Lisabonu. Historické jádro, jemuž dominují antické ruiny Dianina chrámu, dodnes pevně svírají mohutné hradby, čímž si uchovává neopakovatelnou atmosféru úzkých uliček i kamenných náměstí a je tak právem zařazeno na seznamu památek Unesco. Na západním předměstí Évory vyrostla v 70. až 90. letech minulého století nová čtvrť Malagueira čítající více než 1200 rodinných domů. Na území o rozloze 27 hektarů vznikl jeden z největších poválečných projektů sociálního bydlení v Portugalsku. Projekt na rozšíření Évory začal vznikat již v 60. letech, ale tehdy se počítalo s výstavbou výškových budov. Po Karafiátové revoluci se změnil nejen politický režim, ale byl také přehodnocen stavební záměr. Tehdejší člen prozatímní vlády a státní tajemník ministerstva stavebnictví Nuño Portas přizval k programu sociálního bydlení SAAL (Serviço Ambulatório de Apoio Local) Sizův ateliér, kde v té době působil i Souto de Moura. Původně měl byl projekt součástí integračního programu romské menšiny, kam byli přizváni sociální pracovníci a sociologové. Po vládním schválení však musel být projekt výrazně upraven. Sešlo z průvodní participace a právo ke koupi získali jen členové družstva. Kvůli přebujelé byrokracii a nedostatku financí se termín dokončení stále posouval. Opomíjela se obchodní i veřejné stránka projektu potřebná k dobrému fungování rozlehlého obytného celku. Výsledná jednoduchá a levná konstrukce je důsledkem nedostatku financí. V Sizově ateliéru vznikla řada dispozičních schémat vycházejících z typologie tradičních domů (Frampton spatřuje paralelu s Loosovým projektem vily Moissi z roku 1923 na benátském Lido), kde jsou obytné místnosti orientovány do vnitřních dvorů. Přes své minimální rozměry disponují domy benefity antických vil s atriem a mohou se odkazovat na římský původ města, které tehdy nazývalo Liberalitas Iulia.
Na rozdíl od kompaktní zástavby v historickém jádru tvoří sociální bydlení Quinta da Malagueira dvoupodlažní domky volně rozmístěné v krajině a umožňují přírodě pronikat do centrálního parku, kudy protéká potok. Nízká zástavba rodinných domů je seskupována do kompaktních bloků vytvářejících mezi sebou úzké ulice. Tyto clustery čítající desítky až stovky jednotek jsou pak vůči sobě vzájemně natočeny (jak to morfologie umožňovala) a v nepravidelných útvarech mezi clustery probíhá volná krajina. Areál protínají dvě hlavní osy: pěší severojižní propojuje čtvrť Santa Maria s Nossa Segnora de Gloria a východozápadní silnice přezdívaná "Broadway" spojuje čtvrť Malagueira s centrem Évory.
Jedním z nepřehlédnutelných prvků Sizova návrhu jsou "novodobé akvadukty" z neomítaných betonových tvárnic, které jsou interpretací starověkých inženýrských konstrukcí. Siza se konkrétně odvolává na zbytky akvaduktu Aqueduto da Água de Prata ze 16. století, který zásoboval historické město. Jedná se o velmi racionální řešení, jak v areálu vyřešit rozvody elektřiny, vody, telefonu, plynu a televize. Umístěním nad terén se vyhnul výkopovým pracím, ale především zohlednil nižší náklady na údržbu či ekonomičtější a rychlejší pozdější výměnu rozvodů. Na "viadukty" je zároveň instalováno pouliční osvětlení, plní funkci stinné kolonády s komerčními prostory mezi pylony, probíhají podél důležitých komunikací a usnadňují orientaci v areálu. Podobně jako u historických akvaduktů z kamenných kvádrů, ponechal Siza i zde betonové tvárnice bez omítek, což některé obyvatele mátlo a dlouho považovali stavbu za nedokončenou.
Z plánovaný 1200 bytových jednotek jich bylo v červenci 1997 postaveno 1100. Nadpoloviční většina byla financována družstevní formou a pouhých pět procent (55 jednotek) je v soukromém vlastnictví. Stavební práce zde probíhají dodnes a soustředí se především na zvelebení centrálního parku a doplnění veřejných funkcí, na které původně nezbyly finance. V současnosti družstva "Giralda" a "Boa Vontade" zodpovídají za dokončení zbývající stovky domů.
Padesátitisícové město Évora leží ve vnitrozemí Portugalska přibližně sto padesát kilometrů východně od Lisabonu. Historické jádro, jemuž dominují antické ruiny Dianina chrámu, dodnes pevně svírají mohutné hradby, čímž si uchovává neopakovatelnou atmosféru úzkých uliček i kamenných náměstí a je tak právem zařazeno na seznamu památek Unesco. Na západním předměstí Évory vyrostla v 70. až 90. letech minulého století nová čtvrť Malagueira čítající více než 1200 rodinných domů. Na území o rozloze 27 hektarů vznikl jeden z největších poválečných projektů sociálního bydlení v Portugalsku. Projekt na rozšíření Évory začal vznikat již v 60. letech, ale tehdy se počítalo s výstavbou výškových budov. Po Karafiátové revoluci se změnil nejen politický režim, ale byl také přehodnocen stavební záměr. Tehdejší člen prozatímní vlády a státní tajemník ministerstva stavebnictví Nuño Portas přizval k programu sociálního bydlení SAAL (Serviço Ambulatório de Apoio Local) Sizův ateliér, kde v té době působil i Souto de Moura. Původně měl byl projekt součástí integračního programu romské menšiny, kam byli přizváni sociální pracovníci a sociologové. Po vládním schválení však musel být projekt výrazně upraven. Sešlo z průvodní participace a právo ke koupi získali jen členové družstva. Kvůli přebujelé byrokracii a nedostatku financí se termín dokončení stále posouval. Opomíjela se obchodní i veřejné stránka projektu potřebná k dobrému fungování rozlehlého obytného celku. Výsledná jednoduchá a levná konstrukce je důsledkem nedostatku financí. V Sizově ateliéru vznikla řada dispozičních schémat vycházejících z typologie tradičních domů (Frampton spatřuje paralelu s Loosovým projektem vily Moissi z roku 1923 na benátském Lido), kde jsou obytné místnosti orientovány do vnitřních dvorů. Přes své minimální rozměry disponují domy benefity antických vil s atriem a mohou se odkazovat na římský původ města, které tehdy nazývalo Liberalitas Iulia.
Na rozdíl od kompaktní zástavby v historickém jádru tvoří sociální bydlení Quinta da Malagueira dvoupodlažní domky volně rozmístěné v krajině a umožňují přírodě pronikat do centrálního parku, kudy protéká potok. Nízká zástavba rodinných domů je seskupována do kompaktních bloků vytvářejících mezi sebou úzké ulice. Tyto clustery čítající desítky až stovky jednotek jsou pak vůči sobě vzájemně natočeny (jak to morfologie umožňovala) a v nepravidelných útvarech mezi clustery probíhá volná krajina. Areál protínají dvě hlavní osy: pěší severojižní propojuje čtvrť Santa Maria s Nossa Segnora de Gloria a východozápadní silnice přezdívaná "Broadway" spojuje čtvrť Malagueira s centrem Évory.
Jedním z nepřehlédnutelných prvků Sizova návrhu jsou "novodobé akvadukty" z neomítaných betonových tvárnic, které jsou interpretací starověkých inženýrských konstrukcí. Siza se konkrétně odvolává na zbytky akvaduktu Aqueduto da Água de Prata ze 16. století, který zásoboval historické město. Jedná se o velmi racionální řešení, jak v areálu vyřešit rozvody elektřiny, vody, telefonu, plynu a televize. Umístěním nad terén se vyhnul výkopovým pracím, ale především zohlednil nižší náklady na údržbu či ekonomičtější a rychlejší pozdější výměnu rozvodů. Na "viadukty" je zároveň instalováno pouliční osvětlení, plní funkci stinné kolonády s komerčními prostory mezi pylony, probíhají podél důležitých komunikací a usnadňují orientaci v areálu. Podobně jako u historických akvaduktů z kamenných kvádrů, ponechal Siza i zde betonové tvárnice bez omítek, což některé obyvatele mátlo a dlouho považovali stavbu za nedokončenou.
Z plánovaný 1200 bytových jednotek jich bylo v červenci 1997 postaveno 1100. Nadpoloviční většina byla financována družstevní formou a pouhých pět procent (55 jednotek) je v soukromém vlastnictví. Stavební práce zde probíhají dodnes a soustředí se především na zvelebení centrálního parku a doplnění veřejných funkcí, na které původně nezbyly finance. V současnosti družstva "Giralda" a "Boa Vontade" zodpovídají za dokončení zbývající stovky domů.
0 komentářů
přidat komentář
