Pravá vesnická zastávka

Zoufalý stav zděného objektu zastávky pro autobusové linky lokálního charakteru si již dlouhou dobu říkal o údržbu, stavební činnost či dokonce proměnu. Polepená plakáty, svědkem všemožných činností v něm – to je objekt, jenž rozhodně nebudí dojem bezpečného nebo dokonce přívětivého místa pro čekání na spoj. I přes klesající počet denních linek autobusů a cestujících má a stále bude mít cestování hromadnou dopravou nesporné přednosti; byla tedy vyřčena myšlenka tuto zastávku opravit a kultivovat tak alespoň malou měrou formu venkovské hromadné dopravy. Východisko - zkusme udělat ze zastávky příjemné místo nejen pro cestující, ale i pro širší veřejnost. Podejme rukavici zatuhlému dogmatu, co je a není zastávka a k čemu má či nemá sloužit. Přemýšlejme o zastávce v širším slova smyslu jako o veřejně přístupném prostoru, místu. Ne jen vynuceně a netrpělivě čekat. Zpoždění? Nevadí! Vlastně ani dnes nikam nejedu… Návrh - zděný objekt připomíná svojí formou jednoduchý archetyp místnosti - čtyři stěny, podlaha, strop, dveře a okno. Cimra. Obytná místnost. Světnice. Extrahovali jsme atributy těchto vesnických prostor a aplikovali je v nejsnesitelnější možné míře do prostoru zastávky. Včetně vybavení. Něco mezi obytnou místností, předsíní a dopravní stavbou. Ranní káva z termosky při cestě do práce, odpoledne vyndat nesnědenou školní svačinu, napsat úkoly, jedna šachová partie, karban, zabrat se do knihy. Odložit si, spočinout, upravit vlasy a jde se dál. Následně jsme nazvali tento projekt PVZ – pravá vesnická zastávka. Konečně bezpečný, kultivovaný, neokázalý a upřímný prostor ve venkovském prostředí. Neprší do něj, tuze nefouká, přes den svítí sluníčko, proudí čerstvý vzduch, večer pak vytváří bezpečí a atmosféru umělé osvětlení.