Projekt Osvobozeného divadla
O universálním jevišti
Skicy nového divadla od architekta Chochola, k nimž připojuji těchto několik slov, třeba jen ve skrovné míře jsem spolupracoval na koncepci, ukazují k novým snahám o zaktulisování divadelního prostoru Osvobozeného divadla.
Nové perspektivy Osvobozeného divadla jsou velmi úzce spjaty se stavbou divadla a instalací jeviště, nové divadelně-materiálové problémy znovu diskutované, odhalují jednostrannost stávajících divadelích budov, jejichž renaissanční standart není než dočasným standartem. Nevyhovuje potřebám nového života, nové vnímavosti, nového umění.
V zásadě nejde ani o jednostranně otevřené, ani o centrální jeviště, nýbrž o jeviště, které by dalo nekonečný počet možností, o jeviště univerální. Počíná se uvažovati důsledněji o jevišti jako prostoru, a počíná se chápati, že jeviště, otevřené do jedné strany nemůže svého prostoru využíti jinak než basreliéfně, dvojdimensionálně, že toto divadlo mohlo býti jevištěm jevištního ilusionismu, ale že nemůže býti jediným správným výrazovým způsobem pro každou hru. Počíná se uvažovati o centrální scéně, využívající celéhoo jeviště, otevřené do všech stran a nutící herce do jasné prostorové hry. Toto jeviště nevyužívá už jen podlahy, ale celého jevištního prostoru, užívá ke své hře prostorového sloupu nad jevištěm, po případě i nad hledištěm.
Estetická satisfakce nad stavbou divadelní budovy dostaví se ve chvíli, kdy budeme postaveni před projekt, myšlený dokonale ekonomicky. Kdy budeme postaveni před projekt, vyhovující stejně obcenstvu jako potřebě biomechanického herce, rozehráváajícího svůj osobitý prostor kolem sebe, a jako potřebě režisérově.
(pokusy o přestavbu scény datují se přibližně zcela náhodně práce reinhardtovy, nové ruské práce,...
Skicy nového divadla od architekta Chochola, k nimž připojuji těchto několik slov, třeba jen ve skrovné míře jsem spolupracoval na koncepci, ukazují k novým snahám o zaktulisování divadelního prostoru Osvobozeného divadla.
Nové perspektivy Osvobozeného divadla jsou velmi úzce spjaty se stavbou divadla a instalací jeviště, nové divadelně-materiálové problémy znovu diskutované, odhalují jednostrannost stávajících divadelích budov, jejichž renaissanční standart není než dočasným standartem. Nevyhovuje potřebám nového života, nové vnímavosti, nového umění.
V zásadě nejde ani o jednostranně otevřené, ani o centrální jeviště, nýbrž o jeviště, které by dalo nekonečný počet možností, o jeviště univerální. Počíná se uvažovati důsledněji o jevišti jako prostoru, a počíná se chápati, že jeviště, otevřené do jedné strany nemůže svého prostoru využíti jinak než basreliéfně, dvojdimensionálně, že toto divadlo mohlo býti jevištěm jevištního ilusionismu, ale že nemůže býti jediným správným výrazovým způsobem pro každou hru. Počíná se uvažovati o centrální scéně, využívající celéhoo jeviště, otevřené do všech stran a nutící herce do jasné prostorové hry. Toto jeviště nevyužívá už jen podlahy, ale celého jevištního prostoru, užívá ke své hře prostorového sloupu nad jevištěm, po případě i nad hledištěm.
Estetická satisfakce nad stavbou divadelní budovy dostaví se ve chvíli, kdy budeme postaveni před projekt, myšlený dokonale ekonomicky. Kdy budeme postaveni před projekt, vyhovující stejně obcenstvu jako potřebě biomechanického herce, rozehráváajícího svůj osobitý prostor kolem sebe, a jako potřebě režisérově.
(pokusy o přestavbu scény datují se přibližně zcela náhodně práce reinhardtovy, nové ruské práce,...
Jiří Frejka
0 komentářů
přidat komentář
