Ranní kaple

Flores & Prats byli spolu s dalšími devíti architekty povoláni historikem a kritikem architektury Francescem Dal Co, aby navrhli jednu z deseti kaplí na ostrově San Giorgio Maggiore reprezentující vůbec poprvé Vatikán v rámci Benátského bienále. Zadání ponechávalo umělcům velkou tvůrčí svobodu, neboť jedinou podmínkou byla maximální zastavěná plocha do 50 m² a zakomponování oltáře a pultu pro knihu. Architekti si také mohli sami vybrat konkrétní místo ve starém borovicovém lesíku, který byl ještě do nedávna veřejnosti uzavřen. Park San Giorgio je protknut vějířem pěšin, které spojují klášter s lagunou. Ranní kaple je umístěna podél jedné z těchto dlouhých stezek. Cílem bylo vytvořit klidné útočiště podporující spojení člověka a přírody. Kaple se nachází ve východní části ostrova, v místě, kde první ranní paprsky pronikají otvorem v klenbě a osvětlují tak interiér zastřešené části. Hlavní hmotu tvoří zeď, paralelní s pěšinou, jejíž mocnost postupně narůstá, až přejde do samotné hmoty apsidy. Ve zdi je vchod, který vyzývá sejít z cesty a vstoupit do neznámého prostoru. Brána je symbolem přechodu od civilního světa k přírodě. Vlastní kaplí pak není jen zděná část, ale i fragment krajiny za zdí. Oba prvky, konstrukce i příroda, tvoří přirozený prostor, který obklopuje návštěvníka a vytváří spirituální místo k pobytu. Klenbu formují koruny stromů, jejich kmeny působí jako sloupy, šumění větru a vody jsou rajskou hudbou.
Kompaktní konstrukce a souvislý povrch podporují masivní vzhled ne nepodobný prvotní starověké architektuře. Starobylá primitivní forma umocněná okrovou omítkou cocciopesto, tak typickou pro místní stavby a používanou již Palladiem, vytváří dojem znovu objevené zkameněliny, ruiny, pravěké jeskyně, prastarého kultovního místa, možná i sochy.