Rekonstrukce Administrativy a Strojírny v areálu Vaňkovka

V poválečných letech horlivého budování socialistického průmyslu střídaly objekty bývalé továrny F. Wanniecka různé majitele. Vaňkovka patřila brněnské Zbrojovce, pod jejíž vlajkou se zavedený název Vaňkovka dočasně změnil na Závody Jana Švermy n.p. V roce 1967 převzal továrnu Zetor a od tohoto roku se začal naplňovat její osud. Již po několikáté v historii byla určena k demolici, přestaly jakékoliv investice do oprav a celý areál chátral. Po téměř sto letech vývoje se stal z Vaňkovky nostalgický relikt, o jehož záchranu a oživení se po revoluci začala snažit parta nadšenců, sdruživších se do Nadace Vaňkovka. Devastovaná továrna se stala mnohokrát místem konání nejrůznějších kulturních akcí. Ale ani památková ochrana, kterou se podařilo pro Vaňkovku vybojovat, nezastavila další chátrání budov. Když v roce 2000 získalo konečně Vaňkovku do svého vlastnictví město, pověřilo jejím novým využitím akciovou společnost Jižní centrum Brno. Začala jednání s německou společností ECE, která se zabývá realizací velkých nákupních center po celé Evropě. Tato společnost odkoupila od Jižního centra pozemky ve staré Vaňkovce se záměrem vybudovat na jejím místě Obchodní galerii Vaňkovka. Díky prodeji pozemků bylo pak možné financovat rekonstrukci jediných zbývajících ucelených objektů původní továrny, Administrativy a Strojírny.

Administrativní budova

Historie
Budova administrativy (bývalá správní budova továrny Vaňkovka, byla postavena podél ulice Zvonařka ve dvou stavebních etapách. Jako první část budovy byla postavena pravděpodobně v roce 1882 východní část s patnácti okenními osami - část k náspu původní železniční spojky a později , pravděpodobně v roce 1896 přístavba s pěti okenními osami v patře a vrátnicí s vjezdem v přízemí. Objekt byl realizován z režných plných cihel, ve stylu severské novogotiky, která zaujala zakladatele fabriky Friedricha Waniecka na jeho studijních cestách po Německu a Anglii. Hlavní uliční fasáda do Zvonařky je z kvalitních lícových cihel, dvorní fasáda z běžných cihel. Autor stavby není doložen, ale jedním z možných autorů stavby může být brněnský architekt August Prokop 1838 - 1915. Správní budova je hodnotným dílem brněnské architektury sklonku osmdesátých a počátku devadesátých let 19. stol. a výjimečným zástupcem staveb v průmyslových areálech.

Architektonické řešení
I když se budova pyšní precizně provedenými fasádami z režného zdiva coby prvotřídním dokladem neogotické architektury na našem území, je patrné, že se nikdy "nesnažila být něčím víc" než kancelářským objektem. To bylo zřejmé jak z krajně utilitární dispozice uvnitř objektu, tak i z celkového stavebně konstrukčního řešení. Krásné fasády neukrývají honosnou veřejnou budovu, ale obyčejný zděný dvoutrakt s dřevěnými trámovými stropy s rákosovým podbitím, ryze funkčním schodištěm a bíle omítnutými interiéry takřka bez jediného náznaku zdobení. Desetiletí čistě utilitární funkce se na budově podepsala změtí dřevěných i zděných příček, zazdívek nebo probouraných dveří tam, kde bylo prostě zrovna potřeba. Kromě toho, že je léta chátrající dům v dezolátním stavu, zanikla jeho původní koncepce pod nánosem těchto úprav.

Rekonstrukcí se podstatně nemění původní náplň objektu, takže naším záměrem bylo očistit budovu od nepatřičných zásahů, pietně renovovat historické fasády a kultivovaně modernizovat interiéry. Celá rekonstrukce byla pojata jako rehabilitace původního stavu, návrat důstojnosti budově bez velkých architektonických gest, které jsou vzhledem k funkční náplni neadekvátní. Šlo o to, vyhnout se efektním zásahům, drahým elegantním materiálům a technickým řešením a naopak nalézt co nejpřirozenější a nejméně komplikovaný přístup.

Exponované fasády z režného zdiva byly citlivě opraveny a doplněny o několik nezbytných vstupů v novém tvarosloví, které respektuje historické fasády. Naopak obě štítové fasády jsou pojednány velmi střízlivě, přiznávají svoji odlišnou úlohu a dávají vyniknout zdobeným fasádám.

Interiér
V interiéru jsou použity obyčejné materiály (ocelové rámy výplní otvorů, betonová podlaha, dřevěné vlýsky, velkoplošné desky OSB natřené barvou, desky Cetris bez povrchové úpravy, šedobílá omítka, sádrokarton, teraco). Středová nosná zeď s původními zaklenutými otvory definuje "konstrukční princip" domu, proto se liší povrchovou úpravou (lazurní nátěr). Snahou autorů bylo ponechat co nejvíce původních dřevěných prvků stropů a krovu, pokud nebyly zničené nebo poškozené. Barevné řešení je střídmé, osciluje mezi odstíny šedé, kterou doplňují černé ocelové prvky, teraco, beton, dřevo podlahy a trámů.

Strojírna

Historie
Objekt Strojírny se skládá ze tří částí - hlavní haly strojírny se střední nosnou ocelovou konstrukcí galerie s jeřábovými drahami, z nižší přístavby původní mechanické dílny a třípodlažní přístavby šaten, postupně budovaných v několika stavebních etapách od roku 1891. Režné zdivo v novogotickém stylu, jehož původ je možné hledat v německých ocelárnách, bylo uplatněno důsledně po celém obvodě i v interiéru stavby, uvnitř dispozice jsou ocelové nýtované sloupy vyztužené příhradami a příhradové střešní vazníky. Přistavěná přízemní železobetonová hala dílny a třípodlažní přístavba šaten ze čtyřicátých let 20. století se výrazně odlišují svojí strohostí. Budova má hodnotu velkorysého prostorového řešení a současně hodnotu architektonickou, vyjádřenou velmi dobrým stavebně řemeslným provedením.

Rekonstrukce
Strojírna byla v dezolátním stavu, s množstvím nevhodných přístavků a zanedbaným obvodovým pláštěm a střechou. Pozdější necitlivé zásahy do stavby spojené s dodatečným probouráním nebo naopak zaslepením otvorů byly na fasádách zjevné. Objekt bylo třeba dekontaminovat, izolovat injektážemi, celkově opravit a vybavit dostatečným technickým zázemím, připojením na inženýrské sítě a takovým systémem rozvodu energií, který umožní maximální možnou variabilitu využití celého objektu.

Vnější změny se omezily na pečlivé zrestaurování fasád, tj. zejména očištění od pozdějších necitlivých zásahů, osazením novodobých "továrních" oken a vybudování nových vstupů do objektu. Na exponované západní fasádě naproti venkovní jeřábové dráze byla ubouráním parapetů zvětšena řada oken až k podlaze. Rekonstrukce respektuje halovou konfiguraci budovy s čitelnými prvky industriální architektury konce 19. stol. - nýtované nosníky, jeřábové dráhy apod. Záměrem architektů bylo ponechat Strojírně atmosféru továrního objektu, čemuž napomohl výběr materálů celkové zpracování (ocel, beton, drátosklo, ocelové pletivo, nátěry, přiznané rozvody a zařízení, ponechané jeřábové dráhy).

Vnitřní prostor byl obrozen jak ze stavebně technického, tak i estetického hlediska. Nově byly vybudovány podlahy na bázi strojně hlazeného betonu se vsypem a systém instalačních kanálů a dutin pod podlahou. Do volného prostoru haly byly ve středním traktu vestavěny dvě schodiště a osobní výtah, a to formou samostatných objemů jako novotvaru svébytného tvarového a materiálového řešení, které nekonkuruje již existujícímu ponechanému zařízení (jeřábové dráhy). Hlavní přímé schodiště a výtah obsluhují galerii ve středním traktu, zadní dvouramenné schodiště navíc ještě třípodlažní přístavbu v severní části objektu. Podlaha na galerii je dřevěná fošnová. Vnitřní vybavenost je soustředěna do jednoduchého utilitárního boxu, vloženého do prostoru nižší přístavby. Tento box zázemí je možno v případě potřeby jednoduše rozšířit nebo naopak redukovat. Přístavba byla prostorově oddělena od hlavní haly prosklenou příčkou. Strojírna je takto připravena pro následné poměrně univerzální využití.