Rekonstrukce domu v Silůvkách

Dům postavený v roce 1933 jsme koupili v dezolátním stavu, okouzleni jeho prostou elegancí a kvalitním řemeslným provedením, které bylo na první pohled patrné i pod nánosem špíny. V jeho původní dispozici jsme ihned odhalili jasný potenciál pro rekonstrukci a ideální pole pro realizaci smělých plánů architekta - kutila, jenž se nejlépe cítí v montérkách. Záměrem bylo osvědčené ponechání kvalitní původní podstaty, tedy prvků, které stále dobře plní svoji funkci nebo mají podstatný vliv na vzhled domu, jejich citlivé opravení a doplnění kontrastní soudobé přístavby a vestavby. Koncepci vzájemné koexistence starého a nového, kdy obě kvality jsou jasně definovány a odlišeny, přitom však ve výsledku tvoří harmonický celek, jsme si stanovili hned při první návštěvě ještě před koupí domu. Podstatné pro nás bylo zachování příjemné atmosféry, jistého „genia loci“ starého domu, který už něco prožil, který někdo konkrétní kdysi postavil a který nyní přebíráme a znovu oprašujeme pro nový život.

Finanční možnosti byly omezené, nicméně představy o výsledku neskromné, mottem rekonstrukce se tedy v průběhu prací stalo „co si architekt navaří, to si musí sám sníst“. Nutno podotknout, že občas byla polévka řádně hustá, chutnat naštěstí nepřestala po celou dobu stavby, ačkoliv jsme byli mnohými již zkušenými staviteli varováni, že „krize přijdou“. Nestalo se, byť bylo nutno obětovat téměř veškerý volný čas několika let. Vidina zadostiučinění v podobě posezení u vína na zahradní terase u dokončeného domu, zbudovaného vlastníma rukama, byla silným motorem.

Nová dispozice domu měla navázat na logiku původního řešení a bez dramatických zásahů rozšířit obytnou plochu. To umožnilo přistavění nové přízemní části ke dvorní fasádě domu, čímž se teracové schodiště do patra, ponechané v nezměněné podobě, dostalo do centra dispozice. To oceňují početní dětští návštěvníci, pro něž se tak celé přízemí „zokruhovalo“ a tvoří ideální prostor pro hru na honěnou. V místě původního průjezdu, příliš úzkého na jiné využití, zůstal zachován vstup do domu, ovšem průjezd samotný byl obětován pro vestavění „boxu“ zádveří, šatny, WC, komory a spíže. Zatímco ve staré části domu byla zachována a repasována kastlová okna, masívní deštěné zárubně, historická dlažba, přiznané režné zdivo, rozpraskané trámy v podkroví a byly zde instalovány adekvátní výrobky, například litinové radiátory nebo dubové parkety, vestavba v průjezdu a nová přístavba jídelny a kuchyně má soudobé tvarosloví a je definována principem „od podlahy až po strop“. Tyto dvě tváře dům odlišně deklaruje i do ulice a do dvora.

V podkroví došlo ke zvýšení úrovně podlahy nad vazné trámy, chodba pro přístup do pokojů vznikla zkrácením původního pokoje ve středu domu. Pokoje v podkroví jsou situovány tak, aby většina střešních oken směřovala pouze do dvora, nikoliv do ulice, kde by nevhodně konkurovala mohutnému vikýři. Výjimkou je pouze jedno okno nutné k prosvětlení pokoje na jižní, uliční straně. Ložnice v prostoru vikýře je otevřena až do střechy, původní stropní trámy zůstaly na místě.

Dvorní přízemní křídlo s technickou místností, prádelnou a dílnou má plochou zelenou střechu, jejíž rovina plynule navazuje na prostornou zahradu. Největší devizou domu se stal velký dvůr, dokonale skrytý pohledům sousedů, příjemně zastíněný, přitom dostatečně slunný.