Při navrhování rodinného domu do nesourodého prostředí okolní zástavby jsme hledali řešení, které by zhodnotilo umístění stavby na relativně prudkém svahu a zároveň vstoupilo do stávajícího stavitelského prostředí lokality soudobým názorem, ale nearogantním způsobem, použitím spíše krajinářského pojetí úlohy. Sousední domy mají poměrně malé měřítko, z dnešního pohledu spíše rodinných domků než domů. Navrhovaná novostavba i v tomto drobném prostředí nedominuje svému okolí, ale záměrně se v krajině spíše utápí a rozpouští – zapuštěním do terénu a rozčleněním na více menších objemů, dále záměrně výrazně dělených na spodní podlaží a nástavby.
Obdobně jako u sousedního objektu využíváme svažitosti terénu, při jednostranné orientaci místností a terasovitém uspořádání domu, k maximálnímu propojení obytných prostorů v obou úrovních se zahradou. Díky relativně prudkému svahu schováváme spodní podlaží rodinného domu i doplňkové stavby ze severní strany do terénu. Navazujeme na stávající terénní prvky a snažíme se připodobnit spodní podlaží domu s ložnicemi kamenným opěrným zdem v sousední zahradě, takže objem spodní části stavby působí spíše jako terénní úprava pozemku. Na tuto plošinu, co nejvíce propojenou s okolní zahradou, stavíme jednopodlažní pobytovou a vstupní část domu, bohatě prosklenou k výhledům do záběhlického údolí a zakrytou na jižní straně výrazně vykonzolovanou střešní deskou. Užití přírodních materiálů, přírodní štukové omítky a kamenné přizdívky suterénu, spolu s využitím popínavých rostlin začlení dům přirozeným způsobem do zahrady.
Vstupní dvorek je chápán jako venkovní místnost – předsazené atrium domu, vymezené ze třech stran stejně vysokými zdmi – severní fasádou vlastního domu „spojenou“ nadpražím s východní fasádou dílny a plotem, na které jsou osazeny jasně odlišená střešní deska domu i ocelová konstrukce přístřešku na parkování, pojatého jako ocelová pergola.