Bílá roubenka v kamenné soutěsce

Pískovcové sedimenty a vulkanická činnost vytvořily jedinečnou krajinu Kokořínska s roklinami, jeskyněmi, výklenky a skalními převisy. Od nepaměti lákala k osídlení. Usedlíci začali dotvářet započaté dílo přírody a ve snadno opracovatelném pískovci budovali skalní příbytky, v neprostupných roklinách prokopávali cesty. Přirozeným stavebním materiálem se stalo dřevo, na omítky a vycpání štěrbin se používalo co bylo po ruce, hliněná mazanina se slámou. Um i důvtip osadníků skloubil roubené stavby s přirozeným prostředím pískovcových útvarů. Dramatičnost i malebnost krajiny se stala inspirací pro mnohé malíře, spisovatele a básníky, i pro nejznámějšího z nich Karla Hynka Máchu.

Žďár se nachází v srdci Máchova kraje pět kilometrů jihozápadně od Bezdězu. Byl založen na ochranu obchodní stezky mezi Bezdězem a Houskou, písemně je doložen k roku 1376. Zástavba okolo návsi s kaplí Nejsvětější Trojice v horní části vesnice je uspořádána hvězdicovitě. Rostlá struktura dolní části využívající svažitosti terénu je volnější. Obě části s výškovým rozdílem 25 metrů spojuje soutěska s úzkou a v části vysekanou cestou v průrvě mezi pískovcovými skalami. I stísněné pozemky podél cesty posloužily k zástavbě usedlostí. Vznikl tak jedinečný soubor roubených chalup, z nichž 33 je památkově chráněných a celek je vesnickou památkovou rezervací.

Bílá roubenka v ústí soutěsky je pozoruhodnou stavbou využívající předpoklady přírodního prostředí. K pískovcové skále, která tvoří jednu stranu domu, byly přistavěny tři roubené stěny se sedlovou střechou. Jeskyňky vytesané do pískovce se tak staly součástí vnitřního uspořádání. Podle dendrochronologického průzkumu byla postavená ze stromů kácených v letech 1771 – 1772. Do pozemkových knih byla zapsána v lednu roku 1774, v čase, kdy osmnáctiletý Wolfgang Amadeus Mozart napsal své slavné Divertimento č. 2 D dur. Dochovalo se původní členění na obytnou a hospodářskou část s černou kuchyní a dýmnou komorou ve středu dispozice. Chlév býval v prostornější jeskyni vedle chalupy.

Rozhodnutí koupit roubenku bylo spontánní s cílem zachránit něco, co má historickou paměť a nenahraditelnou hodnotu, přestože nebo právě proto, že stav byl desolátní. Podle následného vyjádření statika by krov nevydržel další zimu a hrozilo by totální zborcení. Venkovní vápenný nátěr byl takřka smytý, takže roubenka už nebyla bílá, okna a dveře byly rozeschlé, některé se rozpadaly. Vevnitř to ale vypadalo daleko hůř než zvenku. Léta zanedbané údržby zavinily své. Celý dům byl sesedlý a odkloněný od skály. Dřevokazný hmyz, vlhkost stékající po vnitřní pískovcové stěně a hniloba způsobily degradaci dřevěných konstrukcí. Vnitřní schodiště do patra bylo zborcené, prohnilé pozednice hrozily prolomením.

Tak jako člověka občas potká štěstí, může štěstí potkat i stavbu. Bílá roubenka měla to štěstí, že nový vlastník nepotřeboval mít chalupu rychle obyvatelnou a věděl, že se pouští na dlouhou trať s ne zcela jasným koncem kdesi v nedohlednu. Průzkumy konstrukcí byly určující pro následný postup záchranných prací. Překvapením bylo odhalení chlebové pece a téměř intaktní černé kuchyně s klenbami nad otevřeným ohništěm a na nich vystavěným dýmníkem. Samozřejmě zásadní byla sanace historicky cenných konstrukcí. Celá od skály odkloněná roubená konstrukce se musela vyheverovat. Uhnilé a dřevokazným hmyzem degradované části konstrukce se musely nahradit novými. Okna a dveře včetně zárubní se repasovaly a některé musely být nahrazeny kopiemi. Se svolením památkářů byla původně jednoduchá kyvná okna v líci fasády doplněna druhými ze strany interiéru. Původní hliněné omítky byly oklepány a materiál byl uskladněn pro opětovné použití.

Při zdlouhavých sanačních postupech částečně prováděných vlastními silami zbylo dost času na přemýšlení o budoucí koncepci vnitřního uspořádání a využití roubenky. Bylo jasné, že původní obytné místnosti budou opět sloužit svému účelu. Světnice bude s kuchyní, z komor budou ložnice. Ale co s původně neobývanou částí chalupy, seníkem a kolnou přes dvě patra, prostorem otevřeným až do podkroví? Chybí koupelna, toaleta, ale ještě zbývá dost místa k dalšímu využití. Zatím bylo možné dokončit obytnou část a po instalaci vnitřních rozvodů provést hliněné omítky na stěnách a stropech. Interiéru se tak vrátil měkký a přívětivý výraz původního stavení. Po několikaletém zrání omítek byly provedeny finální nátěry bílým vápnem. První fáze obnovy se blížila ke konci. Ve světnici byla zcela nově vystavěna pec s plotnami na vaření a pečící troubou. Technologie je autentická, tvarosloví s ocelovým hranolem na dřevo, na kterém celá pec stojí, je zcela současné. Do prostoru světnice byla vestavěna moderní kuchyně, jejíž barevnost je shodná s barvou vstupních dveří a okenních obložek. Široká bíle natřená podlahová prkna rozjasňující interiér světnice jsou v kontrastu s černou plechovou podlahou kuchyňského zápultí. Bílého vápenného nátěru se dočkala i vnější roubená fasáda. Kontrapunktem je černohnědý nátěr štítů, deštění seníku, stodolových vrat a zábradlí pavlače. Jednoduché barevné řešení zvýrazňují šedozelené nátěry prvků oken, dveří a pavlače.

Pískovcová skála v interiéru roubené chalupy, otesaná stěna s tektonickými puklinami, vysekané jeskyňky. Přírodní materiály upravované lidskou činností se staly výzvou pro úvahy o možných intervencích do původně hospodářské části chalupy. Z množství námětů a skic se vyloupl dialog mezi respektem k nesporným historickým hodnotám a možnostmi prostorových a materiálových intervencí; tak jak se usazovaly pískovcové sedimenty a na nich usedlíci budovali svoje obydlí, tak by bylo možné přidávat další vrstvy reprezentující současné uživatelské potřeby. Ostatně, ty se za pár desítek let také stanou historií. A tak se zrodil raumplán propojující dvoupodlažní členění původní obytné části a třípodlažní uspořádání nové vestavby v seníku. Výšky místností jsou různé podle jejich účelu a významu. V přízemí vestavby se nachází koupelna s toaletou, saunou a s odpočívárnou ve skalní jeskyni. V patře nad ní je umístěna ložnice s vlastním příslušenstvím. Chytře je v ní vyřešeno velkoformátové okno otevřené do kryté části pavlače. Rozšiřuje prostor a neruší původní ráz roubenky při pohledech zvenku. Spáry rozvolněného deštění seníku vytváří uvnitř ložnice zajímavé světelné efekty. V podkroví je ateliér s přístupem na původní skalní terasu, a tak i výškové členění skalního masivu se stalo součástí nového vnitřního raumplánu. Výšky podlah v ateliéru vyplývají z původních konstrukcí roubenky, ale také z funkčního členění místnosti. Kuchyňský kout je na jedné úrovni, knihovna pojatá jako výtvarný prvek je na vyvýšeném pódiu. Jemně modelovaný prkenný podhled změkčuje tradiční výraz půdního prostoru. Velkoformátové prosklení ateliéru otvírá pohled na skalní masiv, jehož pukliny, stopy opracování a barevnost vytvářejí strukturální obraz, který se tak stává přirozenou součástí interiéru.

Logice nové vestavby odpovídá konstrukční a materiálové řešení. Postrádalo by smyslu, aby současné estetické vnímání ustoupilo romantickým představám a snahám o chalupářský styl. Těžko bychom totiž dneska vystihli, jak by se s takovou vestavbou vypořádali naši předkové, určitě by to udělali jinak. Úcta k předešlému spočívá v ohleduplnosti vůči historickým hodnotám a v citlivém prolnutí starého a nového, jako by se do sebe vpíjely barvy akvarelu. Pálené půdovky na podlaze vstupní chodby jsou přirozeným rozhraním mezi hliněnými omítkami původních místností, pískovcovou stěnou modelovanou štěrbinami a otvory a tvarově nápaditým schodištěm z pohledového betonu. Pískovcová skulptura skály s betonovou plastikou schodiště vytvářejí jednotný harmonický celek. I další řešení interiérů je založeno na podobném principu. Původní dřevěné a kamenné konstrukce jsou nejen pamětí stavby ale i výtvarnými prvky, které synergicky doplňují současné materiály s charakteristickou ale decentní pohledovou kvalitou, jako jsou betonové stěrky, schodiště a další prvky z černého plechu, různé formáty prken a přesné povrchy nových příček. Zvláštním fenoménem roubenky je práce s přirozeným světlem. Systém velkoformátových oken a prosklení části stropu nad hlavním schodištěm i průhledy v nové vestavbě umožňují za jasných dnů dopad slunečních paprsků do míst, kam by se za normálních okolností slunce nikdy nedostalo. Vynikne tak plasticita původních a nových materiálů v působení, které by umělým osvětlením bylo nedosažitelné.

Poutník kráčející Máchovým krajem se rád zastaví u Bílé roubenky, aby si připomněl tradici dobrého řemesla. Netuší, že chybělo málo a tato kulturní památka mohla zmizet kdesi na skládce stavebního odpadu. Netuší, kolik entuziazmu autorek obnovy architektky Šárky Malé a fotografky Ester Havlové to stálo. Celé dílo se podařilo také díky úzké spolupráci a s patřičnou mírou respektu i tolerance pracovníků Národního památkového ústavu, Chráněné krajinné oblasti i příslušných odborů státní správy.