Rozšíření Museo Reina Sofía

Ve stínu, ano, protože samotné muzeum do stínu uvrhnout nemůžeme. Namísto toho musí stávající budova jasně dominovat. Mohutná strohá budova „obléhaná“ svými skleněnými výtahy střeží umělecká díla z nejposlednější doby. Musíme přísahat věrnost, vyjádřit svůj respekt a oddanost. Muzeum roste. Jeho rozloha se zvětšila. Připojuje k sobě část okolí, nicméně netouží převzít moc či traumatizovat – namísto toho doufá, že poměry upraví a podtrhne.
Navrhl jsem jemný a přirozený zásah. Muzeum bere na západě pod své křídlo trojúhelníkový blok tří až čtyř stávajících budov a také několik stromů: dokonce i když jsou tyto budovy nahrazovány, zůstávají nové objekty přibližně na stejném místě. Vztah s okolní zástavbou se nijak zásadně nemění, namísto toho se západní fasáda muzea osvobodí.
Čelní strana fasády bude krytá sklem se světelnými projektory a lamelami. Malá skleněná věž doplní rodinu těch, které již zakončují ostatní fasády muzea.
Přístavba je přístavba; kamenný a žulový sokl muzea je protažený do přistavěné části, kde se stává podlahou v prostorách krátkodobých výstav, knihovny, restaurace a kanceláří.
Z původně existujících budov jsme symbolicky zachovali dvě zdi – nikoli pro jejich krásu, ale spíše k umocnění pocitu transformace. Stejně tak jsme ponechali zásadní stromy. Tři nové budovy – „monstra“ jsou sestaveny kolem nádvoří. Každá z nich má dominující program. První, na jihu je knihovna; druhá, na západě je místem setkávání (auditorium, bar a restaurace); třetí, na severu je určena pro krátkodobé výstavy a jako jediná má přímé napojení na muzeum. Všechny budovy se otevírají na terasy – některé veřejné jiné vyhrazené pouze pro zaměstnance. Knihovna se těší stropnímu světlu a vsunutým světlíkům. Velká okna chrání ocelové žaluzie, jež jsou perforovány vzory odkazujícími ke kaligrafii – drobná rafinovanost, jež vytváří intimitu a kvalitu osvětlení vhodného ke studiu.
Auditorium a salonky jsou unikátní svou formou, zděděnou z typologie divadel: žlutý box se zaoblenými rohy a jakoby nataženou kůží, obklopený terasami jako ve foyer.
Krátkodobé výstavy se rozprostírají na třech podlažích variovaných a snadno uživatelných prostor. Flexibilita je výsledkem geometrické rozrůzněnosti; umožňuje proměnu kurátorské koncepce i prostor samotných. Velmi vysoký centrální prostor, velmi nízký postranní prostor (pro kresby, video a instalace), dvojitá síla zdí kvůli zapojení audiovizuálních projekcí nebo vytvoření hloubky, a rozlehlá, světlem zalitá hala – toto vše s možností otevření do nádvoří nebo využití osvětlovacích konzol zavěšených ze stropu či ze zdí. Návštěvník může svou prohlídku prodloužit o procházku po terasách a pod křídlem, pod střechou. Střecha je přesně perforovaná, aby propouštěla přirozené světlo do knihovny, výstavních prostor a do nádvoří; křídlo, jež je dostatečně zářivé na to, aby reflektovalo fasádu muzea a stromy. Křídlo, pod nímž v odrazech a průhledech objevíme nebe; sjednocující křídlo, jež se muzea nedotýká, ale naopak se nejméně metr od něj zastavuje, aby tak dovolilo proniknout světelným paprskům; křídlo, jehož spodní strana navazuje přesně na římsu předposledního patra muzea. Aby mohlo růst, vytváří muzeum křídlo: křehké, ochranné, vlídné křídlo, jež návštěvníkovi signalizuje, že je s bdělostí a péčí střežen.

Jean Nouvel