Autorkou
prvního letního pavilonu před londýnskou galerií Serpentine byla v roce 2000 britská architektka s iráckými kořeny
Zaha Hadid. Po dlouhou dobu byla také jedinou ženou, která měla možnost navrhnout dočasnou stavbu v Kensingtonských zahradách. V roce 2009 se
Kazuyo Sejima podílela na společném návrhu s
Ryue Nishizawou a od roku 2018, kdy pavilon vytvořila mexická architektka
Frida Escobedo, se ženská jména objevují pravidelně (2021 Sumayya Vally, 2023 Lina Ghotmeh, 2025 Marina Tabassum). Čtvrtstoletí dlouhou tradici přerušily jen přílišné ambice nizozemského ateliéru MVRDV, který plánoval (a nakonec nerealizoval) umělou horu překrývající historickou budovu galerie, a v roce 2020 byla kvůli celosvětové pandemii o rok posunuta realizace pavilonu od jihoafrické architektky
Sumayya Vally. Původně také platilo pravidlo, že autory pavilonu mohli být jen ti architekti, kteří na Britských ostrovech doposud nerealizovali žádnou stavbu. Později byly podmínky zmírněny, že by neměli mít žádnou dokončenou stavbu s ohledem na některé rozestavěné projekty
Jeana Nouvela či
Petera Zumthora. Autoři návrhů se každý rok pravidelně mění, ale zpočátku byl hlavním statikem všech pavilonů
Cecil Balmond z inženýrské kanceláře Arup.
V roce 2025 vznikla v Kensingtonských zahradách dočasná stavba od bangladéšské architektky Mariny Tabassum, která svůj projekt pojmenovala
“Kapsle v čase“ (A Capsule in Time). Tabassum se pokusila alespoň částečně přenést své zkušenosti z realizací nouzových obydlí pro obyvatele v Bengálské deltě (spojené ústí řek Ganga a Brahmaputra) z trávy a bambusu do evropského prostředí. Výsledný pavilon trochu připomíná kombinaci tropického skleníku s brutalistní kancelářskou budovou, ale autorka měla při navrhování na mysli spíše ceremoniální stany
“Shamiana“, což jsou plátěné konstrukce stavěné pro slavnostní shromáždění v jižní Asii. Její snahou bylo přenést do Londýna
„krásu filtrovaného světla“, ale z protipožárních důvodů a kvůli nevlídnému britskému počasí musely hrubé jutové plátno nahradit desky ze žlutohnědě zabarveného plastu. Plastové desky vyplňující prostor mezi dřevěnými oblouky filtrují světlo dožluta, takže i během zatažené oblohy máte uvnitř pocit slunečného počasí. Má se také jednat o první mobilní pavilon v historii Serpentine. Oba centrální obloukové segmenty mají být posuvné, ale nevypadá, že by tuto možnost aktivně využívali (přitom se v podzemí ukrývá hydraulický motor, který byl jednou z nejdražší položek v projektu a posouvá segmenty o pouhých 1,4 m).
24. letní pavilon tvoří 55 m dlouhá dřevěná konstrukce složená z půlkruhových segmentů zakrývajících prostor až pro 200 hostů. Projekt
“Kapsle v čase“ vychází z dočasné povahy všech předchozích pavilonů, které se každé léto na pár měsíců postaví před Serpentine Gallery v Kensingtonských zahradách. Návrh se také odkazuje na všední život v Bengálské deltě, kde voda stékající z himálajských hor často nutí lidi přesouvat své domovy, což je fenomén, který autorka ve své práci často reflektuje.
Časová kapsle se skládá ze čtyř dřevěných obloukových modulů. Prostory mezi nimi jsou vyplněny průhlednými umělohmotnými deskami. Jednotlivé díly jsou od sebe odděleny. Ústředním prvkem celého návrhu je vzrostlý jinan dvoulaločný, který je zasazen symetricky na osu zvonice historické budovy galerie Serpentine. Pavilon
“Kapsle v čase“ je zdarma přístupný (stejně jako výstava italského umělce
Giuseppe Penoneho uvnitř galerie Serpentine) až do 26. října 2025.