Takasugian – Too Tall Tea House

Pohled na vysoké hory nad Naganem a posvátné Kami okolní krajiny, podlaha se nám pod nohami jemně pohupuje jak kolem šumí vítr, který nejednoho hosta ukolébá po chutném čaji Matcha. Ještě dnes se mi nad vůní tohoto čaje vybaví pohled ze sedmimetrové výšky čajového domu Takasugian.

Prostor pro tradiční čajový obřad je téma, které stále svádí současné japonské architekty, neboť představuje velkou výzvu. Čajový dům lze v tradiční architektuře považovat za "masterpiece", při stavbě jsou pečlivě vybírány ty nejvytříbenější materiály a cena metru čtverečního často mnohonásobně převyšuje cenu za metr čtvereční samotného domu pro rodinu, stavba je svěřena do péče nejzkušenějších řemeslníků (tzv. daiku). Není nutné detailně rozepisovat bohatou historii cesty čaje, veškeré informace jsou snadno dostupné a připomenu pouze, že "první" klasickou čajovou místnost v pravém slova smyslu definoval pod patronátem vojevůdce Taikóa Hidejošiho mistr Sen no Sóeki (1522-1591) známý spíš pod přívlastkem Rikjú v 16 století. Ten ustanovil a k vysoké dokonalosti pozvedl čajový obřad, včetně všech souvisejících prvků. Sen no Rikjú tak zároveň významnou měrou ovlivnil základy tradiční japonské estetiky. Prostor čajové místnosti tak, jak jej definoval Rikjú, představuje pro současné architekty téma a zároveň otázku jak s jeho odkazem pracovat. Pomyšlení na to, že by jej bylo možné překonat nás však nemůže ani napadnout, neboť dle slov profesora Fujimori platí, že ať se jakkoliv snažíme, vždy dojdeme do bodu, který již Sen no Rykjú objevil. Tradiční čajová místnost Sukia nepředstavuje nic víc než pouhou "chýši", původní znaky znamenají útulek představ, útulek prázdnoty, útulek nepravidelností, který nechává prostor pouze pro předměty, které slouží k uchlácholení estetického prožitku okamžiku.

Na jaře 2007 jsme společně s pěti studenty profesora Terunobu Fujimori navštívili jeho čajový dům Takasugian. Bylo nás tehdy uvnitř dohromady celkem sedm a k našemu velkému překvapení za námi vystoupal i stařičký otec architekta Fujimoriho, nad jehož zeleninovými záhony se Takasugian ve výšce 7 metrů tyčí. A tak jsme pravděpodobně na 5m² vnitřního prostoru vyzkoušeli i jeho maximální statické limity.
Pro čajové domy Terunobu Fujimori je specifické, že nejsou vytvářeny pro ortodoxní vyznavače konkrétních čajových škol, ale především pro klienty, kteří mají pití čaje v lásce a věnují mu patřičný prostor svého volného času. Fujimori hledá svojí vlastní cestu jak se vyrovnat se Sen no Rikjúovým odkazem, a Takasugian je v pravdě asi první čajový dům usazený ve větvích stromů, které za tímto účelem vybral v lesích místních hor a vsadil je na pozemek tak, že vytvořil dojem, jako kdyby zde byli od nepaměti. V průběhu půl roku na kmenech pod lešením doslova vyrostla čajovna, která je jednou z nejznámějších Fujimoriho staveb.
Pro Takasugian je charakteristické použití tradičních materiálů jako je hliněná omítka a skládaná plátovaná měděná střecha. Vstup do čajovny je umístěn zespodu, neboť jedním z pravidel, které definoval Rikjú je pokora, kterou musí člověk při vstupu do místnosti vyjádřit - v klasické čajové místnosti se jedná o vstup s velmi nízkým nadpražím (cca 0,8 m), zde se tedy jedná o maximální pokoru. Ve vnitřním prostoru je ohniště (Ro) a ve střeše je Fujimoriho oblíbená zlatem vykládaná lucerna, která pouští jako jeden z několik otvorů dovnitř venkovní světlo. Vnitřní atmosféra a výhled do kraje opravdu otvírá prostor rozmanitým představám a vnitřnímu rozjímání nad šálkem (Chawanem) lahodného zeleného čaje.

Po hodinovém vyprávění o Fujimoriho venkovském dětství jsme chtě nechtě opustili čajové výšiny zpátky na "světskou" zem. Odnesli jsme dlouhý žebřík na místo asi 250 metrů vzdálené, odkud bylo nutné jej přinést, protože návštěva Takasugian představuje jistý rituál, který má svá specifická pravidla. Nasedli na kapotu "safari vozu" Fujimoriho otce a vydali se na cestu na nádraží, odkud jsme se vrátili zpět do víru večerního Tokia.