Dům vznikl na základě dlouhé řady neuvěřitelných a nečekaných náhod: čirou náhodou jsem bydlel v sousedním domě, který patřil rodině Havlových. V roce 1986 v hluboké totalitě mě Václav Havel, tenkrát nepřítel státu č. 1, náhodou poprosil, abych zpracoval projekt rozdělení jejich bytu na dvě části obou bratrů. Přestavba probíhala za asistence tajné policie, kterou jsem náhodou ustál. Při úpravě bytu jsme se s Václavem naivně bavili také o tom, že by bylo úžasné, kdyby na sousední, koncem války vybombardované parcele, stál dům celý věnovaný kultuře. Pak jako zázrakem náhodou přišla sametová revoluce a Václav se z nepřítele státu náhodou stal jeho prezidentem. Na základě náhodné zmínky prezidenta Václava jsem dostal objednávku na studii nárožního domu s kulturní náplní. Chtěl jsem, aby dům, který vznikl na základě a jako důsledek sametové revoluce, byl její reflexí. Proto jsem navrhl objekt složený ze dvou částí, statické a dynamické, podobně jako společnost, kdy se její menší část oddělila od většinové, staticky totalitně strnulé a vydala se do světa změn. Můj projekt se čirou náhodou zalíbil mému příteli Pavlu Kochovi, který náhodou v Praze zastupoval holandskou společnost Nationale Nederlanden. Z taktických důvodů jsme pro realizaci budovy náhodou získali velmi vhodného partnera, architekta Franka Gehryho. Další náhodou došlo k tomu, že dva architekti z odvrácených konců zeměkoule ve vzácné shodě postavili za holandské guldeny Praze hezký odvážný dárek, který se stal pozitivním symbolem města, tancem nad koncem totality. Byla to úžasná doba a náš dům je toho dokladem. Byla to love story, kterou mně připomíná spousta milostných dopisů od Franka.
Velmi mě mrzí, že postavený dům je dnes plný nepřístupných kanceláří s drahou restaurací v posledním patře a nikoli domem všem přístupné kultury.
viz kniha Tančící dům, Zlatý řez 2003