Vysoká škola designu v Ulmu
Hochschule für Gestaltung Ulm
Umělecká škola Bauhaus měla krátký a bouřlivý život. Za čtrnáct let se musela dvakrát přestěhovat než ji nacisté v polovině 30. let definitivně zakázali. Ještě před vypuknutím války přesunuli bývalí ředitelé Bauhausu své působení za Atlantik, kde Walter Gropius vedl architekturu na Harvardově univerzitě a Mies van der Rohe založil v Chicagu Illinoiský technologický institut. Neztratili se ani další pedagogové Bauhausu jako třeba Josef Albers, který v pozici ředitele Black Mountain College a zakladatele Ústavu designu na Yale University vychoval řadu osobností americké umělecké scény 2. poloviny 20. století.
Po válce se bývalé budovy Bauhausu ocitly na území Východního Německa. Někteří z absolventů se pokoušeli ducha této slavné školy oživit v Západním Německu. Nejúspěšnější byl švýcarský architekt a designer Max Bill, který na západním předměstí Ulmu pomáhal v roce 1953 společně s Inge Aicher-Scholl a grafikem Otl Aicher založit Vysokou školu designu v Ulmu (Hochschule für Gestaltung Ulm), kde Bill rovněž působil v letech 1953-56 jako její první rektor.
Jižně se svažující pozemek nad Dunajem však nebyl vždy poklidným místem k soustředěné práci umělců. Škola přiléhá k bývalé obrané tvrzi Oberer Kuhberg z pol. 19. století (Horní kraví hora), která v pol. 30. let minulého století sloužila jako internační tábor odpůrců nastupujícího režimu. Také Inge Aicher-Scholl si prošla válečnými útrapami. Její dva sourozenci byli zakladateli nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže a obětmi nacistického režimu. V roce 1946 Aicher-Scholl založila v Ulmu vzdělávací instituci pro dospělé tzv. Volkshochschule, čímž přilákali intelektuály nejen z Německa s cílem vychovat nové demokraticky smýšlející odborníky. V této budově v centru Ulmu zahájila v srpnu 1953 také výuka prvních 21 studentů umělecké školy za účasti bývalých pedagogů Bauhausu jako malíř Josef Albers a Johannes Itten, textilní výtvarnice Helene Nonné-Schmidt a fotograf Walter Peterhans.
Díky předchozím dobrým kontaktům s Walterem Gropiem se podařilo získat štědrou americkou podporu ve výši jednoho milionu dolarů od nadace McCloy. Stejnou částku pak na stavbu společně poskytla německá spolková vláda, město Ulm a místní průmyslové podniky. Přesto se projekt potýkal s napjatým rozpočtem. Musel být použitý darovaný materiál od průmyslových společností, kterými byly ocelářské firmy a betonárny. Velkou část vnitřního vybavení si vyrobili sami studenti v rámci ateliérové výuky. Výsledný školní komplex tvořila pavilonová struktura s učebnami, dílnami, menzou, studentskými kolejemi a profesorskými domky.
Slavnostního otevření nového školního areálu se 2. října 1955 účastnil také bývalý ředitel Bauhausu Walter Gropius. Záhy se objevili snahy mladší kolegů o užší propojení designu s vědou, které vedly Maxe Billa v roce 1956 k rezignaci na rektorský post a o rok později školu definitivně opustil. V roce 1968 pak musela být škola v důsledku chyb vedení definitivně uzavřena. Škola v Ulmu tak fungovala jen rok déle než slavný Bauhaus, ke kterému bývá přirovnávána a těšila přinejmenším stejně dobré mezinárodní pověsti na poli designu. V roce 1979 se areál dostal pod památkovou ochranu a 1987 zde město Ulm zřídilo archiv.
Po válce se bývalé budovy Bauhausu ocitly na území Východního Německa. Někteří z absolventů se pokoušeli ducha této slavné školy oživit v Západním Německu. Nejúspěšnější byl švýcarský architekt a designer Max Bill, který na západním předměstí Ulmu pomáhal v roce 1953 společně s Inge Aicher-Scholl a grafikem Otl Aicher založit Vysokou školu designu v Ulmu (Hochschule für Gestaltung Ulm), kde Bill rovněž působil v letech 1953-56 jako její první rektor.
Jižně se svažující pozemek nad Dunajem však nebyl vždy poklidným místem k soustředěné práci umělců. Škola přiléhá k bývalé obrané tvrzi Oberer Kuhberg z pol. 19. století (Horní kraví hora), která v pol. 30. let minulého století sloužila jako internační tábor odpůrců nastupujícího režimu. Také Inge Aicher-Scholl si prošla válečnými útrapami. Její dva sourozenci byli zakladateli nenásilné protinacistické skupiny Bílá růže a obětmi nacistického režimu. V roce 1946 Aicher-Scholl založila v Ulmu vzdělávací instituci pro dospělé tzv. Volkshochschule, čímž přilákali intelektuály nejen z Německa s cílem vychovat nové demokraticky smýšlející odborníky. V této budově v centru Ulmu zahájila v srpnu 1953 také výuka prvních 21 studentů umělecké školy za účasti bývalých pedagogů Bauhausu jako malíř Josef Albers a Johannes Itten, textilní výtvarnice Helene Nonné-Schmidt a fotograf Walter Peterhans.
Díky předchozím dobrým kontaktům s Walterem Gropiem se podařilo získat štědrou americkou podporu ve výši jednoho milionu dolarů od nadace McCloy. Stejnou částku pak na stavbu společně poskytla německá spolková vláda, město Ulm a místní průmyslové podniky. Přesto se projekt potýkal s napjatým rozpočtem. Musel být použitý darovaný materiál od průmyslových společností, kterými byly ocelářské firmy a betonárny. Velkou část vnitřního vybavení si vyrobili sami studenti v rámci ateliérové výuky. Výsledný školní komplex tvořila pavilonová struktura s učebnami, dílnami, menzou, studentskými kolejemi a profesorskými domky.
Slavnostního otevření nového školního areálu se 2. října 1955 účastnil také bývalý ředitel Bauhausu Walter Gropius. Záhy se objevili snahy mladší kolegů o užší propojení designu s vědou, které vedly Maxe Billa v roce 1956 k rezignaci na rektorský post a o rok později školu definitivně opustil. V roce 1968 pak musela být škola v důsledku chyb vedení definitivně uzavřena. Škola v Ulmu tak fungovala jen rok déle než slavný Bauhaus, ke kterému bývá přirovnávána a těšila přinejmenším stejně dobré mezinárodní pověsti na poli designu. V roce 1979 se areál dostal pod památkovou ochranu a 1987 zde město Ulm zřídilo archiv.
0 komentářů
přidat komentář
