Dominikus Böhm

Dominikus Böhm se narodil roku 1880 jako nejmladší ze šesti děti architekta a starosty Aloise Böhma a Kathariny roz. Hofmillerové. Po otcově smrti v roce 1890 převzal stavební praxi nejstarší bratr Clemens. Dominikus Böhm absolvoval základní a střední školu v Jettingen. V letech 1896-1900 studoval na vysoké škole v Aušpurku, kterou absolvoval jako stavební inženýr. Následně pracoval v řadě architektonických kancelářích především v Aušpurku a ve Švýcarsku. Na Technické univerzitě ve Stuttgartu navštěvoval přednášky Theodora Fischera, který měl velký vliv na pozdější Böhmovu tvorbu. V roce 1907 kráce vyučoval na stavební škole v Bingen avšak po účasti na umělecké výstavě v Darmstatu v roce 1908 byl jmenován hlavním učitelem na vysoké škole v Offenbachu, kde působil až do roku 1926 a kde se seznámil s řadou umělců. Od roku 1910 v Offenbachu provozoval svoji vlastní architektonickou kancelář a připojil se je Svazu německých architektů (BDA). V roce 1913 se oženil s Marií Schreiber, s níž měl postupně tři syny. Během 1. světové války sloužil jako voják pěchoty. Společně s Martinem Weberem provozoval v Offenbachu v letech 1921-23 ateliér pro navrhování církevních staveb. Za vrchol Böhmovy pedagogické kariéry lze pokládat rok 1926, kdy byl povolán Richardem Riemenschmiedem do Kolína nad Rýnem na nově založenou odbornou školu, kde se měl stát profesorem sakrálního umění. V roce 1929 vystoupil Böhm z BDA a založil vlastní zájmové sdružení Blok kolínských architektů.
Od roku 1928 byl Böhm společně s Moritzem Wolfem pověřen ambiciózním projektem na rozvoj hornoslezského města Hindenburg (Zabrze), které musela být vybudována kompletní městská infrastruktura. Z toho důvodu si Böhm ve městě otevřel druhou pobočku vedenou Herbertem Rimplem. Do roku 1932 zde m.j. stihl vybudovat domov důchodců, banku, několik škol, obytných i komerčních budov a dva kostely. Z důvodu zhoršující se ekonomické situace musel Böhm propustit zaměstnance a projekt na přestavbu Hindenburgu zůstal nedokončený. Vyostřená politická situace na počátku 30. let vedla Böhm ke stáhnutí se ze spolku kolínských architektů i školy a přestěhoval kancelář do svého domu. Obtížnou situaci mu pomohly překlenou zakázky z münsterské diecéze. V roce 1943 se s tříletým zpožděním dočkal dárku ke svým šedesátinám v podobě kompletní monografie. Bezprostředně po válce se Böhm vrátil do poničeného Kolína a v roce 1947 opět přijal profesuru na zdejší škole. V roce 1952 mu byl udělen papežem Piem XII udělen řád sv. Sylvestra a v roce 1954 získal od Německé spolkové republiky Velký kříž za zásluhy. Společně se svým synem Gottfriedem vedl až do své smrti architektonickou kancelář, s níž se podílel na rekonstrukci a výstavbě osmi nových kostelů.