Campus Joachimstraße

KONTEXT
Zrekonstruovaný a rozšířený komplex slouží jako domov a studio pro britského architekta Davida Chipperfielda. Nachází se na berlínské adrese Joachimstraße 11. Místě bylo těžce poničeno během 2. světové války. Při realizaci byly odstraněny dvě původní stavby.

KONCEPT
Architekti se snažili obnovit stejný pocit uzavření jako u původní budovy vytvořené na tomto
místě. Aby toho dosáhli, uzavřeli fasádu ulice a zarámovali sled polosoukromých dvorů s přidáním čtyř nových objemů budov.
Největší z nových přírůstků je čtyřpodlažní struktura. V této budově je umístěna výstavní galerie a prostory pro akce, stejně jako vlastní tříúrovňový byt Chipperfield. Zatímco nová čtyřpodlažní přední budova uzavírá fasádu ulice, objemy vložené do nádvoří znovu interpretují původní situaci. Vyjadřují snahu o obnovení situace před válečným poškozením a novou představou o vnitřním prostoru bloku: jednoduché kubické objemy tvoří nezávislé struktury, které lze vnímat z různých perspektiv, zatímco pokračují v historii typické struktury nádvoří a transformují ji do tekoucího vnějšího prostoru.
čtyřpodlažní střední budova a zahradní budova jsou umístěny přímo ke stávající budově a rozšiřují ji, čímž poskytují velkorysé zasedací a kancelářské prostory. Dvoupodlažní prostřední budova je volně stojící, nachází se v ní kantýna pro zaměstnance. Společně se zahradním nádvořím vytváří jídelna poloveřejné místo pro sociální interakci a dialog, které navozuje atmosféru podobnou kampusu.
Betonové zdi zůstaly nedokončené a na fasádě směrem do ulice jsou protknuty šesti velkými okny. Ty byly záměrně odsazeny v každém podlaží, aby se do vnitřních prostor přidala rozmanitost.

INTERIÉR
Vnitřní povrchové úpravy jsou udržovány co nejmenší, což odráží styl, který se studio stalo známým. Leštěný potěr slouží jako podlaha a dveře jsou vyrobeny z ručně malovaných dřevěných panelů, zatímco řada povrchů je vybírána žilným mramorem.
Monolitické stěny jsou vyrobeny z izolačního betonu a plní téměř všechny architektonické funkce: podporují, izolují, chrání a definují vnitřní a vnější prostor. Velká okna poskytují rozmanité výhledy dovnitř, ven a skrz budovy. Interiérové úpravy jsou potlačeny na minimum: leštěné podlahové potěry, ručně malované dřevěné dveřní panely a příslušenství a žilkované mramorové desky v kuchyni a koupelně. Vnější prostor navržený Peterem Wirtzem rozšiřuje interiér a vytváří pomyslný protipól architektuře budov.

MŮJ NÁZOR
Pro výběr této realizace od světoznámého architekta mám hned několik důvodů. Prvním z 
nich je dle mého názoru velmi zdařilá dostavba chybějících domů, které byly částečně nebo úplně zničeny během války. Velmi citlivě pak návrh dostavuje nové objemy uvnitř vnitrobloku, čímž dává celému prostoru zcela nový rozměr a zároveň místo oživuje a přináší novou energii.
Zároveň mi přijde zdařilý přístup k celkovému designu a výrazu celého projektu. Z publikací, které jsem měl k dispozici, jsem se dozvěděl, že při vytváření kompozice fasády byly silnou měrou analyzovány a brány v úvahu fasády okolních domů, kdy architekti zkoumaly výšku, proporcionalitu, vertikální i horizontální charakter, i celkové dělení budov na „patu, dřík a hlavici“. To vše bylo pak zohledněno a promítnuto s určitou mírou abstrakce do fasády nových objemů.
V interiéru pak návrh vytváří čistý prostor s minimem materiálů a rušivých elementů a naopak nechává zkrášlit vizuální nedokonalostí procesu vznikání architektury skici a postery přilepené na stěnách, pracovní modely na stolech apod.