Dragalevtzi House

místo takovýchto presentací, by stálo za to, raději objet české, moravské a případně i slovenské památky, a když není nic kloudného k odpresentování, tak vybrat z nich.
trochu zasnění do minulosti české architektury nejen 20. st., by určitě bylo lepší, než toto.

Tradičně naleštěna sra*ka v bu*anském stylu... okno za těžký táce s výhledem do svatyně na porsche.. nebo žiguli?

Martine, chapal jste že garáž je pod domem?! (Viz obrazy 5 a 6) Co tam vidíte je bezídka. To má smyls, že ne?

naklonění stěn je dobrý nápad, ale mě by nejspíše působil závratě. Nemám z tohoto domu dobrý dojem, přijde mi "těžkopádný"

vyhodit dynamitem nez se to zacne mnozit

Novodobí zbohatlíci často staví velké chaloupky nebo honosné rodinné domky. Podnikatelská tvořivost se může vyvíjet různým směrem. Dokonce jsem i zažil prefabrikovaný panelový zámeček na dvouhektarovém pozemku (20.000 m2), který dostal onen podnikatel zadarmo od starosty za to, že přesunul sídlo své firmy do malé obce.

V Dragalevtzi House je znát touha stavebníka po klasickém rodinném domku, který ve výsledku působí mírně zastaralým dojmem. Nechce nic extravagantního, ale v každém případě to musí být něco odlišného, vyjímečného, co druzí nemají. Za pochvalu stojí nápad propojit vizuálně obývací pokoj s galeriií, jenže to by musela galerie být posunuta hloběji do domu, aby úhel pohledu byl mírnější. Určitě by bylo lepší, když by z galerie bylo vidět do kuchyně a když by kuchyně měla extra vstup, aby jim hospodyně nelezla přes obývák. Dům je skvěle umístěn v krajině. Líbí se mi výhled do údolí a soukromá část zahrady v zadu obklopená lesy a chráněná před pohledy z ulice.

Oceňuji, že se nenutili do bazénu jenom proto, že je to móda. Jednou mě dost rozesmálo, když jsem viděl majitele desetimiliónové vily v neděli provádět čištění bazénu, zatímco jeho syn umýval rozměrné skleněné plochy do ulice, které byly součástí velkorysého vestibulu. Ten byl celý vysunutý, vznášející se před garáží. V zimě zase budou odklízet sníh z dlouhé svažité příjezdové cesty, která zboku dům obkružuje. Pro kolemjdoucí je to určitě velkolepá podívaná. Podněcuje závist a budí představu, jak přepychově se v domě musí bydlet.

Nevím pane Dalibore Černý, jestli to skutečně tak myslíte, ale z mé zkušenosti před témeř čtvrtstoletím bych tak soudil. Tehdy, z mladické nerozvážnosti, jsem napsal redaktorce nedělní přilohy celoaustralského deníku, že architektem navržený dům nemusí býti o nic dražší, jak ona tehdy v příloze tvrdila, než jemu podobný velikostí "project home" (tj. masově vyráběný dům, z katalogu velké stavební firmy).

Velmi chytrá to žena mého prohlášení hned využila tím, abych ji navrhl a postavil dům pro její rodinu, na přímořském pozemku, za takovou cenu. Vědomí cenového omezení mne vedlo od začátku k nebývalé ukázněnosti. Výsledkem byl jeden snad z nejzdařilejších domů, který se mi kdy povedl a přátelství celé rodiny, trvající dodnes. Však také mne od té doby oslovili zase již pětkrát, abych jim pomohl s jejich dalšíma stavebniíma záměry.

Asi před patnácti lety o Velikonocích v Oseku u Duchcova v klášteře. Převor, několik mnichů, trosky. Za klauzurní zdí krátery povrchového dolu, tehdy již zasypávané. Však jalová pustina. Cisterciáci před osmi sty lety přišli do divoké země, budovali cesty, vsi, mlýny... krajinu. A při tom vzdělávali lid, který usadili. Můžou začít znovu. Však z čeho? Příroda není a lidé ...jsou?
Dnes před podobným úkolem však stojí každý, kdo má budovat. Protože tak, jak je u Oseka zničena krajina... je v lidech smazána kultura. Tedy řád. Kam sáhnout pro "nebývalou ukázněnost"? Těžké hledání. Jedno je jisté. Peníze při tom škodí. Pracovat s chudými lidmi, znovu od začátku, vzdělávat je a s nimi sebe sama. Věřte, že po několika letech se mnohé projasní a cesta pracně nalézaná a opakovaně ztrácená ... se vynoří z mlhy.