Hybernská 1

Stavba Hybernská 1 se nachází v katastru Nového Města pražského, těsně u pomezí mezi Starým a Novým Městem. Svým jižním průčelím je orientována podél Hybernské ulice. Severní fasáda s novou přístavbou uzavírá prostor menšího veřejného prostranství, které navazuje na nám. Republiky a ulici V Celnici. Oba prostory jsou propojeny průchodem umístěným v ose objektu. 
První písemné zmínky o této části Prahy pochází z roku 1354, kdy zde Karel IV. po založení Nového Města umístil konvent milánských benediktinů ambroziánského ritu s kostelem sv. Ambrože.  Kostel zanikl v průběhu husitských válek po jeho obsazení husity a následném rozebrání na stavební kámen. Na troskách kláštera a sousední měšťanské zástavby vznikla mezi lety 1641 až 1654 novostavba konventních budov kláštera irských františkánů (hybernů) s kostelem Neposkvrněného početí Panny Marie. Stavba vznikla podle projektu Carla Luragha a patřila mezi nejvýznamnější duchovní areály barokní Prahy. Hrabě František Antonín Špork v roce 1699 zakoupil sousední palác, dnes známý jako šporkovský.  Současně s koupí uzavřel s irskými františkány dohodu o výstavbě spojovací chodby vedoucí ze svého paláce do kláštera. Budova v ulici Hybernská 1 je právě touto spojovací chodbou mezi palácem hraběte Swéerts-Sporcka a bývalým klášterem. V roce 1785 byl klášter irských františkánů včetně spojovací chodby na základě církevních reforem císaře Josefa II. zrušen, v letech 1808 až 1811 přestavěn dle návrhu Josefa Zobela a Jiřího Fischera do architektonicky střídmé formy empírového slohu. Od roku 1813 v budově Hybernská 1 a v přilehlém areálu kláštera fungoval Hlavní celní úřad Rakouského císařství. Od té doby stavba sloužila různým státním úřadům, a to až do roku 2014.  
Mezi lety 2019 až 2021 prošla budova kompletní rekonstrukcí, při které do ní byla citlivě vložena nová architektonická vrstva. Objekt byl rekonstruován v souladu s přísnými podmínkami památkové péče. 
V rámci rekonstrukce byly obnoveny památkově chráněné části historické budovy a naopak odstraněny všechny nevhodné zásahy. Vnější vzhled historického objektu byl v podstatě ponechán až na parterovou a střešní část. V parteru byly stávající nepravidelné výkladce nahrazeny novými úzkými a vysokými portály v přesné fasádní osovosti okenních otvorů, čímž bylo docíleno jejich pohledové gradace od uliční nivelety až po hlavní římsu. Parterová část je horizontálně bosovaná až po kordonovou římsu, která je zároveň podokenní římsou druhého podlaží. Převýšené výkladce jsou v nadpraží ukončeny stávajícími klenáky.  
Původní památkově chráněný krov byl ponechán. Nová vrstva se realizovala formou nadkrokevní izolace s pohledově přiznanými prvky původního krovu v interiéru. Nová pásová ateliérová okna jsou umístěna na obou stranách krovu a jsou vložena do střešního pláště tak, aby pohledově levitovala nad chráněným krovem. Prosklené plochy jsou kryty horizontálními kovovými lamelami v barvě střešní krytiny, čímž dochází jednak k sjednocení barevnosti celého střešního pláště, potlačení působení odrazivé složky prosklených ploch a v neposlední řadě také k ochraně kvality vnitřního prostředí, jelikož lamely plní funkci slunolamů. 
Nová přístavba je orientována do prostoru náměstí, je ovšem odsazena do nároží, aby ponechala volný pohled na historickou fasádu. Svou výškou nepřesahuje výšku hřebene původního objektu, takže se pohledově neuplatňuje z dálkových pohledů. 
Do přístavby byly integrovány všechny páteřní instalace a vertikální komunikace, čímž se minimalizovaly zásahy do původní, památkově chráněné substance.
Vlastní hmota přístavby je koncepčně uchopena jako architektonický novotvar – protipól k původní historické budově a to jak z konstrukčního, tak i z materiálového hlediska. Je od ní půdorysně odtržena, přičemž vzájemné funkční propojení obou staveb na sebe přebírají prosklené spojovací krčky v každém podlaží. Krčky jsou tvarovány tak, aby se napojily do míst původních okenních otvorů historické fasády. Mezi oběma hmotami tak vzniká nekonfliktní dialog.
Novotvaru vertikální hmoty přístavby dominuje „sochařsky“ ztvárněná čelní (severní) fasáda. V polovině své výšky se mírně prolamuje, spodní část prosklené plochy je sklopena dovnitř, vrchní část se vyklápí ven. Aby se umocnilo působení čirých prosklených ploch, byly navrženy velkoformátové skleněné desky o šířce 2 m a výšce 9,5 m, s jednou jedinou stykovou spárou v místě prolomení. Vertikalita fasády je podpořena osazením hlubokých duralových břitů ve fasádních osách, které se ovšem vyklápí opačným směrem. Tyto břity navazují v kontra-fasádách na velkoformátový duralový obklad. Čelní prosklená fasáda „vyrůstá“ z dlažby chodníku (horizontální zasklívací profily jsou zapuštěny pod niveletu terénu) a končí tzv. nulovou atikou, kdy se čelní skla a duralové břity protáčí do střešní roviny.
Západní fasáda přístavby je tříosá a je tvořena jedním pásem sestaveným z duralových jemně broušených plechů a dvěma pásy z velkoformátového čirého skla. Za ní se nachází betonové únikové schodiště, které se vine kolem centrální vřetenové stěny. I zde se uplatňuje motiv architektonického „kontrapunktu“, tj. obdobně jak se u fasád střídá čirý prosklený povrch s neprůhledným duralovým povrchem, tak se u schodiště střídá hladce broušený povrch ramen schodiště se špicovaným povrchem vřetenové stěny. Skulpturální efekt schodiště je podpořen navíc tím, že prolamování schodnic je aplikováno i do spodní plochy ramen. Nerezové schodišťové madlo je zapuštěné do kapsy středové stěny a vine se kontinuálně od nejnižšího až po nejvyšší podlaží po vnitřním obvodu. Do protilehlé strany přístavby je situován výtah s prosklenou kabinou umožňující výhled do přilehlého náměstí.
mátkové chráněné stavbě umisťovány téměř výhradně pouze horizontální rozvody (v rámci podhledu, nebo skladby podlahy) a nedochází k probourávání původních stropních trámových konstrukcí nebo kleneb. Vertikální potrubní trasy jsou umístěny pouze v nové přístavbě a ústí do dvoupodlažního suterénu, kde je umístěno celé technologické zázemí objektu.