Městské muzeum Yatsushiro
八代市立博物館未来の森ミュージアム
Yatsushiro (Jacuširo) je stotřicetitisícové město ležící na nejjižnějším japonském ostrově Kjúšú. A právě do tohoto druhého největšího města v prefektuře Kumamoto navrhl tokijský architekt Toyo Ito na počátku 90. let minulého století muzejní budovu pro nově připravovaný projekt tzv. Artpolis, což byla iniciativa místního zastupitelstva oslovit talentované tvůrce a vytvořit kulturní čtvrť.
Přelom 80. a 90. let minulého století se v japonské architektuře vyznačoval odklonem od západní postmoderny a v opojení nastupujících digitálních technologií začaly být zdejší domy stále více odhmotněné, transparentní a bez pevných definovaných hran. Hlavním představitelem tohoto směru kombinujícího architekturu a nová média byl Toyo Ito, který na toto téma vydal v roce 1995 publikaci Blurring Architecture (Rozmazaná architektura).
Pro Ita, který v 70. a 80. letech realizoval převážně menší rodinné domy, šlo o největší veřejnou zakázku, která byla navíc situovánana prestižním místě přímo naproti historické vily Shohinken a nedaleko ruin hradu Jacuširo. Ito se úkolu nezalekl a přišel s návrhem téměř nehmotné prosklené galerie se střešní konstrukcí připomínající napnuté stříbrné plachty. Do foyer se vchází po mírně zatočené venkovní rampě, která návštěvníky uvádí rovnou do horního patra. Velká část stavebního programu se ukrývá pod zatravněným vrškem. Výstavní sály tak musí být z velké části osvětleny uměle. Pahorek byl uměle navršen, neboť s důvodu vysoké hladiny podzemní vody nebylo možné vybudovat suterén a Ito se chtěl vyvarovat velké stavební hmotě. Čtyřpodlažní muzeum tak připomíná spíše malý prosklený pavilon než objemnou výstavní instituci. V zadní části muzea se pak nad plachtovými střechami vznáší naležato umístěný zploštělý válec, který slouží jako muzejní sklad, kde jsou exponáty v bezpečí.
Po téměř půlstoletí hledání (od poválečného brutalismu po eklektickou postmodernu) se japonská architektura (s výjimkou období metabolismu) v 90. letech opět našla a vrátila ke svým tradičním kořenům, což paradoxně umožnil rozmach digitálních technologií.
Přelom 80. a 90. let minulého století se v japonské architektuře vyznačoval odklonem od západní postmoderny a v opojení nastupujících digitálních technologií začaly být zdejší domy stále více odhmotněné, transparentní a bez pevných definovaných hran. Hlavním představitelem tohoto směru kombinujícího architekturu a nová média byl Toyo Ito, který na toto téma vydal v roce 1995 publikaci Blurring Architecture (Rozmazaná architektura).
Pro Ita, který v 70. a 80. letech realizoval převážně menší rodinné domy, šlo o největší veřejnou zakázku, která byla navíc situovánana prestižním místě přímo naproti historické vily Shohinken a nedaleko ruin hradu Jacuširo. Ito se úkolu nezalekl a přišel s návrhem téměř nehmotné prosklené galerie se střešní konstrukcí připomínající napnuté stříbrné plachty. Do foyer se vchází po mírně zatočené venkovní rampě, která návštěvníky uvádí rovnou do horního patra. Velká část stavebního programu se ukrývá pod zatravněným vrškem. Výstavní sály tak musí být z velké části osvětleny uměle. Pahorek byl uměle navršen, neboť s důvodu vysoké hladiny podzemní vody nebylo možné vybudovat suterén a Ito se chtěl vyvarovat velké stavební hmotě. Čtyřpodlažní muzeum tak připomíná spíše malý prosklený pavilon než objemnou výstavní instituci. V zadní části muzea se pak nad plachtovými střechami vznáší naležato umístěný zploštělý válec, který slouží jako muzejní sklad, kde jsou exponáty v bezpečí.
Po téměř půlstoletí hledání (od poválečného brutalismu po eklektickou postmodernu) se japonská architektura (s výjimkou období metabolismu) v 90. letech opět našla a vrátila ke svým tradičním kořenům, což paradoxně umožnil rozmach digitálních technologií.
0 comments
add comment
