Palác OMEGA

HRA SE SKLENĚNÝMI KOSTKAMI
Citlivý návštěvník Brna vnímá napětí mezi silnou historizující architektonickou tradicí XIX. století a pozoruhodnými tvůrčími výkony meziválečného období. Pokud v moravské metropoli sídlí genius loci, pak určitě tkví z velké části v kontrastu těchto dvou epoch. Polyfunkční dům Omega zavrhuje tradici a chce se stát symbolem nového věku. Takové tvůrčí úsilí v historickém prostředí musí nutně způsobit skandál, podobně jako před sto lety obchodní dům na Michaelerplatz ve Vídni od architekta Adolfa Loose, který vystavěl moderní budovu bez ornamentu přímo proti Hofburgu. Proč ale chceme stále znovu šokovat?
Novostavba dominuje prostoru náměstí svým suverénním průčelím. Ve dne staví na odiv hladkou prázdnotu šedozeleného skla a tmavých linií, zatímco večer provokativně zazáří chladnou zelení. Fasádu nelze přehlédnout, avšak marně hledáme nějaké vysvětlení. Nevíme, co znamená. Na první pohled zde není žádná souvislost s okolím, žádný kontext. Navíc je dům silně izolován, navzdory množství skla se tváří uzavřeně. Názory veřejnosti svědčí o tom, jak silně si Brňané přejí v centru svého města nerušeně prožívat historizující štukový sen devatenáctého století. Přitom výsledky architektonické soutěže byly jasné: skleněná abstrakce, chirurgicky implantovaná mezi staré fasády. Architekti kráčejí pevně rozhodnuti proti veřejnému mínění. V důsledku redukce vítězného návrhu zanikly původně plánované věžovité střešní nástavby, organicky změkčené válcem. Dosažená čistota řešení vyvolává okamžitě otázku, zda dům patří právě na toto místo. Odpovědí je snad náměstí samo a jeho dramatické proměny v dějinách. Je místem, kde sebevědomé stavby odedávna soupeří o pozornost a obdiv. Náměstí Svobody je přehledným katalogem brněnské architektury od renesančních karyatid Domu pánů z Lipé až po současnost. Průčelí Kleinova paláce z roku 1849 připomíná revoluční okamžik, kdy průmyslově vyrobené litinové prvky prosklených arkýřů dramaticky prostupují kamennou masou v souladu s podnikatelskými a politickými ambicemi stavebníka. Stavba Moravské banky od architektů Bohuslava Fuchse a Arnošta Wiesnera patří k nejčistším příkladům bílého funkcionalizmu, který nekompromisně ctí řád nosné konstrukce, přesně vyjádřený na fasádě. Novostavba domu Omega je naproti tomu důkazem, že fasáda se dnes může rozvíjet téměř nezávisle na konstrukci domu, k níž je přimontována, aby mohla vyjádřit uměle stanovené geometrické téma, rozvinuté s krajní důsledností a přesvědčením.
Funkcionalistický řád, v němž byl Otto Eislerem postaven obchodní dům JEPA, předchůdce dnešní novostavby, přikazoval architektovi oddělit zřetelně obchodní portály v přízemí, přičemž naopak horní podlaží s byty ustupovala dozadu. Architekti Kuba a Pilař opouštějí toto vžité schéma, tvoří jednoduchou hru navzájem posunutých hranolů, neprůhledných kostek, které mlčí o svém obsahu a funkci. Fasáda je tedy provokující maskou, šalebně skrývající různorodý vnitřek. Patra se na první pohled nijak neliší, mohli bychom je navzájem zaměnit, nebo posouvat zelenými kostkami v kovové mřížce a vytvářet další a další variace. Svislá okna jsou vlastně jen prázdné štěrbiny, které se hluboce vřezávají do hmoty domu skoro středověkým způsobem. Právě charakteristický obkročný nebo skákavý rytmus je módním prvkem současné světové architektury, ve kterém můžeme spatřit zapomenutý výtvarný princip pozdní gotiky, promyšlenou nahodilost. Uzavřenost a netečnost průčelí je, doufám, záměr, který nás chce nalákat dovnitř. Snad jde o rafinovanou hru, kdy dům pohrdá svým okolím a kolemjdoucími proto, abychom si tím více zapamatovali jeho pyšnou tvář. Přísné dveře z tmavé oceli, vedoucí k bytům, chrání soukromí obyvatel jako portál paláce, zatímco obchodní pasáž je zářícím hranolem, protaženým skrze dům. Zpestřením přímé trasy jsou hravé kruhové výřezy v podlaze, které vytvářejí scénografický efekt průhledů do podzemního podlaží. Nakupování v podzemí se mění v divadlo všedního dne, pozorované voyeurským kukátkem. Kavárna ve žluté dvoraně, sahající do výšky tří podlaží, nabízí zastavení a odpočinek ve střední části parcely. Prostor se zde otevírá skleněnou stěnou do nádvoří sousedního objektu Národního památkového ústavu. Boční stěny průběžné haly jsou prolomeny okny obchodů obdobným způsobem jako hlavní průčelí domu. Na okamžik jsme ochotni uvěřit, že geometrie skleněných kostek prostupuje v nesčetných variacích budovou jako třírozměrný hlavolam. Přáli bychom si, aby tomu tak bylo, pak by byl koncept domu opravdu jedinečný. Návštěvník stoupá nerezovými eskalátory vzhůru, zatímco sítnice vydrážděná ostrou žlutí hledá uklidnění v šedých obkladech a mléčném skle. Barva stupňuje vzrušení a pocit očekávání něčeho osudného jako na van Goghových plátnech. Vrchol se ale nedostaví. Obchodní galerie v patrech již nemají čím překvapit, než několika drobnými světlíky. Chybí závěrečné vyznění prostoru a soustředění, které hledá ctitel minimalizmu, zhýčkaný metafyzickým schodištěm knihovny Filozofické fakulty Masarykovy univerzity (od týchž autorů). Jednoduše cítěné objemy se začnou pokrývat plevelem všedních reklam a propagačních nápisů, které rozkládají čistotu původní myšlenky. Koncept organizované prázdnoty těžko snáší chaos všedního dne.
Jsme-li zneklidněni přespříliš, projdeme pasáží Omega až do staré pasáže Alfa. Jemné křivky galerií, ohýbaná skla, decentní přírodní kámen a noblesní chróm funkcionalizmu ztiší naše vzrušení. Teprve potom začínáme přemýšlet, co všechno jsme ochotni odpustit modernímu domu. Možná zjistíme, že v nás přece zůstal pozitivní otisk jeho atmosféry.