V celém Vorarlbersku zbývá u železničních trati už jen dvacítka strážních domků, které jsou téměř identické: bíle omítané zděné přízemí, dřevěné obložené patro zakončené sedlovou střechou s keramickou krytinou. Podle tehdejších nařízení měly i tyto ryze technické stavby v těsném sousedství železničních přejezdů odpovídat tvarosloví daného místa. Tento konkrétní dům pochází z roku 1871. Stojí na malebné trati vedoucí z německého Lindau u Bodamského jezera až do tyrolské horské vesnice Sankt Anton am Arlberg. Signální stanice na příjezdové cestě do Břežnice sloužila svému původnímu účelu až do 60. let minulého století. Následně byl objekt spolkovými drahami ÖBB pronajímán k bydlení. V roce 2012, kdy se odstěhovala poslední nájemnice, byl tento klenot na miniaturním pozemku nabídnutý k dražbě, kde si jej ve druhém kole za 52000 euro pořídil architekt Christoph Kalb, který zde dnes bydlí a provozuje vlastní praxi.
Původně měly být úzké pásy pozemků vykoupeny a sceleny pro potřeby rozšíření železnice, což se nepodařilo prosadit a tak byly drobné parcely prohlášeny za nezastavitelné a na rozdíl od postupně revitalizované nábřežní promenády zůstávaly ležet ladem a mohly zde vznikat jen dočasné stavby (parkoviště, garáže, zahrádky, chatky, prodejní kiosky).
Pozemek s drážním domkem byl v katastru veden jako volná plocha, přesto mohl být stávající objekt podle platného stavebního zákona rozšířen celou o polovinu. Z důvodu nedostatku místa připadalo v úvahu jen rozšíření směrem vzhůru. V uplynulých 140 letech stanice neprošla žádnou výraznější proměnou, přesto původní rekonstrukce neutrpěla žádnou újmu a při rekonstrukci mohlo zůstat zachováno celé přízemí a řada dřevěných prvků v prvním patře. Nově navržené části používají stejné metody roubeného stavění, které jsou v regionu běžné. Ke stávající smrkové konstrukci přibyly nové části z jedlového dřeva.
Kvůli lepšímu výhledu jsou obývají pokoj s jídelnou a kuchyní umístěny v horním podlaží. V přízemí se pak nachází ložnice, koupelna a malá pracovna. V nejvyšším poschodí je částečně krytá terasa s jedinečným výhledem na jezero. Na střeše se pak ukrývají solární panely (22 m²) a kolektor pro teplou vodu. Dům je tak energeticky soběstačný a k provozu si ročně vystačí s dodatečnými 2,5 m³ vyplaveného dřeva, které stačí posbírat na břehu. Z domu na pláž je to jen, co by kamenem dohodil. Přímo před domem z vodní hladiny vyrůstá další dřevěný klenot v podobě starých vojenských lázní z roku 1825, kterým místní přezdívají Nostalgiebad Mili.