Česká architektura 50. let
Studie o střetu funkcionalismu a konstruktivismu s ideovými východisky socialistického realismu
| Autor: | Pavel Halík |
| Rok vydání: | 2023 |
| ISBN: | 978-80-7564-088-8 |
| Formát: | 15x20 cm, 370 stran, brožovaná |
| Jazyk: | czech |
| Běžná cena: | 399 Kč |
| Naše cena: | 360 Kč (bez 0 % DPH: 360,00 Kč) |
| 14.52 € (bez 0 % DPH: 14,52 €) | |
| Skladem: | 0 ks (standardní doba expedice do 5 dnů) |
V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka.
Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku.
Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.
Nikoli architekti, nýbrž politicko-ideologičtí aktivisté byli těmi, kdož prosazovali historizující architektonický sloh, který se měl stát jedním z nejdůležitějších nástrojů politické propagandy stalinistického režimu v Sovětském svazu a rovněž ve všech zemích, jím mocensky i ideologicky ovládaných. Při své koncepční práci tak byli architekti podrobeni stálému ideologickému dozoru a nátlaku a jejich formální výkony se posuzovaly především z hledisek hodnoty ideového obsahu. Ta však byla definována příliš obecně, a proto v tvorbě architektů panovaly stálé pochybnosti o ideové správnosti jejich projektů – a „ideovost“ projektu byla zároveň interpretována jako výraz třídního postoje architekta a jeho politické angažovanosti. To vše pak vytvářelo všeprostupující atmosféru nejistoty a strachu, z níž nebylo úniku.
Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů. Oproti nim vlastní architektonická produkce, označovaná jako architektura socialistického realismu, byla vcelku nevinná a nejsou na ní tolik zjevné stopy teroru, jenž tehdy ovládal a deformoval mysli lidí.
