Historky před spaním

Talent analytika, přesného pozorovatele a avantgardního umělce se promítá i do miniatur, které Friedrich Achleitner začal psát paralelně k průvodci po vídeňské architektuře 20. století na počátku nového tisíciletí: einschlafgeschichten (historky před spaním), und oder oder und (a nebo nebo a), der springende punkt [oč tu běží], wiener linien [vídeňské linky] a wortgesindl [slovní xindl]. Už motto historek před spaním odráží sebereflexi autora jako pozorovatele a pojetí textu jako konstruktu. Přesahy mezi profesí architekta a rolí autora se promítají do roviny tematické, výrazové i strukturální. Motiv architektury v krajině, velkoměstě či interiéru je spojen s úvahami o vztahu mezi stavbou a jejím pojmenováním či s reflexí funkčnosti architektury. Mimochodem, oblíbeným stylem architekta Achleitnera je funkcionalismus. Celá řada miniatur sebeironicky reflektuje proces psaní. Nahrazení neochvějné autorské instance pozicí pozorovatele, konstruktéra či montéra umožňuje hru s jazykem, ale i s čtenářkami a čtenáři a jejich ustálenými představami o podobě uměleckého textu. Literární jazyk se mění ve stavebnici, kdy základním stavebním prvkem není metafora, ale slovo. Pravidla hry pak vycházejí z jednotlivých jazykových rovin: fonetické, fonologické, morfologické, syntaktické, sémantické či kompoziční. Tyto různé úrovně se většinou prolínají a torpédují rovinu metaforickou, tedy v tradičním pojetí beletrie rovinu literární, rovinu přeneseného významu. Všechny historky spojuje radost ze hry, minimálně v oblasti recepce, a kritika ustálených postupů a nejen literárních klišé z pozice špílmachra, tedy architekta textu. Protože autor nebere sám sebe ani text vážně, jsou průvodním jevem jeho hrátek s jazykem komické efekty. Dobře se bavte.

Jednoho jarního dne r. 1959 opouštěli akční umělci, mezi nimi i Friedrich Achleitner, vídeňský PORRhaus za doprovodu policie. Šokované obecenstvo nemělo pochopení pro radikální kritiku ustálených uměleckých postupů, jež zahrnovala rozsekání klavíru přímo na scéně. Tehdy nikdo z diváků netušil, že se právě stal svědkem legendárního kabaretu Vídeňské skupiny. Toto uskupení avantgardistů se pomocí jazykového experimentu, například s dialektem, snažilo vyprovokovat publikum k reakci, společným rysem textů je hra s jazykem a překvapivá pointa. Friedrich Achleitner (ročník 1930) ovšem brzy opustil stylizaci do rozlíceného mladého muže a rozhodl se pro subtilnější formy destrukce jazyka, které začal spojovat i s konstruktivistickými postupy. To souvisí s jeho profesí. Vystudoval totiž architekturu ve Vídni a dvacet pět let ji vyučoval na Akademii výtvarných umění, respektive na Univerzitě užitého umění, kde do r. 1988 vedl katedru dějin a teorie architektury. Je autorem fenomenálního třídílného průvodce moderní rakouskou architekturou Österreichische Architektur im 20. Jahrhundert. Zájem o formu či tvar se promítl i do jeho literárního díla. Hrdinou a zároveň formátem textu quadratroman (1988) je čtverec, v němž se na každé stránce jinak reflektují principy psaní románu: koncepce postavy, pojetí autora, kompoziční postupy, stylistické obraty, řečnické figury, hledání první věty… Podobná témata, spojená principem jazykové hry, se objevují i v miniaturách z počátku nového tisíciletí, z nichž pocházejí texty v této knize.