Jan Gerko Wiebenga
*20. 12. 1886 – Surakarta, Indonésie
†1. 1. 1974 – Den Haag, Netherlands
Biografie
Jan Gerko Wiebenga byl nizozemský architekt a inženýr, který byl na počátku 20. století průkopníkem železobetonových skeletových konstrukcí v Nizozemsku a zástupcem Nieuwe Bouwen (Nového stavitelství).
Po studiích na Technické univerzitě v Delft nastoupil v roce 1912 do betonářské firmy Stulemeyer and Co se sídlem v Bredě, kde byl zodpovědný za realizaci průmyslových a infrastrukturních projektů v Nizozemsku a Belgii. Jeho první zakázky byly v Maastrichtu, kde v roce 1912 realizoval továrnu na koks a v letech 1912-13 komplex továrních hal pro hliníkárnu Société Céramique, které byly okolo roku 1990 z velké části zbourány kvůli výstavbě Bonnefantenmuseum. Pozdější projekty zahrnovaly betonovou kopuli kostela Cenacle v Heilig Landstichtingu u Nijmegenu, několik mostů u Liège a Nijmegenu, obilné silo ve Veghelu a továrnu na čokoládu v Bredě.
V roce 1922 byl jmenován ředitelem Školy pro průmyslové vzdělávání v Groningenu. Jedním z jeho prvních úkolů bylo společně Leendertem van der Vlugtem postavit novou školní budovu. V souladu s jeho dosavadní prací byla tato budova postavena celá z betonového skeletu, a stala se tak první velkou (neužitkovou) budovou v Nizozemsku, která byla postavena touto technikou.
V roce 1926 odešel do Haagu, kde spolupracoval na betonových stavbách sanatoria Zonnestraal (Duiker) a továrny Van Nelle (Leendert van der Vlugt).
V roce 1927 se zúčastnil soutěže na nový palác Společnosti národů v Ženevě. Od roku 1928 byl několik let ředitelem komunálních prací v Aalsmeeru, kde měl na starosti mimo jiné výstavbu nové školy ULO. V roce 1928 se spolu s Duikerem připojil k amsterodamské architektonické skupině "8", která usilovala o moderní mezinárodní architekturu.
V letech 1931-34 byl ředitelem technického odboru městského úřadu ve Zwolle. Po roce 1936 už nebylo o jeho architektonickém působení příliš slyšet.
Jan Gerko Wiebenga byl nizozemský architekt a inženýr, který byl na počátku 20. století průkopníkem železobetonových skeletových konstrukcí v Nizozemsku a zástupcem Nieuwe Bouwen (Nového stavitelství).
Po studiích na Technické univerzitě v Delft nastoupil v roce 1912 do betonářské firmy Stulemeyer and Co se sídlem v Bredě, kde byl zodpovědný za realizaci průmyslových a infrastrukturních projektů v Nizozemsku a Belgii. Jeho první zakázky byly v Maastrichtu, kde v roce 1912 realizoval továrnu na koks a v letech 1912-13 komplex továrních hal pro hliníkárnu Société Céramique, které byly okolo roku 1990 z velké části zbourány kvůli výstavbě Bonnefantenmuseum. Pozdější projekty zahrnovaly betonovou kopuli kostela Cenacle v Heilig Landstichtingu u Nijmegenu, několik mostů u Liège a Nijmegenu, obilné silo ve Veghelu a továrnu na čokoládu v Bredě.
V roce 1922 byl jmenován ředitelem Školy pro průmyslové vzdělávání v Groningenu. Jedním z jeho prvních úkolů bylo společně Leendertem van der Vlugtem postavit novou školní budovu. V souladu s jeho dosavadní prací byla tato budova postavena celá z betonového skeletu, a stala se tak první velkou (neužitkovou) budovou v Nizozemsku, která byla postavena touto technikou.
V roce 1926 odešel do Haagu, kde spolupracoval na betonových stavbách sanatoria Zonnestraal (Duiker) a továrny Van Nelle (Leendert van der Vlugt).
V roce 1927 se zúčastnil soutěže na nový palác Společnosti národů v Ženevě. Od roku 1928 byl několik let ředitelem komunálních prací v Aalsmeeru, kde měl na starosti mimo jiné výstavbu nové školy ULO. V roce 1928 se spolu s Duikerem připojil k amsterodamské architektonické skupině "8", která usilovala o moderní mezinárodní architekturu.
V letech 1931-34 byl ředitelem technického odboru městského úřadu ve Zwolle. Po roce 1936 už nebylo o jeho architektonickém působení příliš slyšet.
