Lubomír Šlapeta

Narodil se v Místku (dnes Frýdek-Místek). V letech 1914-18 zde navštěvoval českou obecnou školu a 1918-23 studoval společně se svým bratrem - dvojčetem na místeckém českém reálném gymnáziu. Studia však nedokončili a roku 1923 odešli na Odbornou školu stavitelskou do Brna. Stupňující se zájem o aktuální dění na poli moderní architektury přivedl Lubomíra k pravidelným návštěvám brněnského Klubu architektů, z jehož iniciativy se uskutečnil přednáškový cyklus Za novou architekturu. V průběhu roku 1925 v jeho rámci v Brně přednášely přední osobnosti evropské i české architektury (J. J. P. Oud, W. Gropius, Le Corbusier, A. Ozenfant, A. Loos).
Po maturitě v roce 1927 nastoupil na doporučení prof. Jaroslava Syřiště k pobočce stavební firmy V. Nekvasila, u níž byl zaměstnán od 11. července 1927 do 31. května 1928. Po krátkém působení v Brně byl přeložen do Třince, kde se podílel na projektech průmyslových objektů pro Třinecké železárny. Tady se seznámil s ing. Alfredem Jurnečkou, který mladému projektantovi nabídl místo ve své ostravské kanceláři. Po krátkém angažmá v Jurnečkově firmě (od 1. do 30. června 1928) si našel zaměstnání v pražském ateliéru arch. Milana Babušky, kde pracoval od 1. července do 30. září 1928. V Babuškově letenském ateliéru se Lubomír Šlapeta seznámil s absolventem vratislavské Akademie německým architektem Herbertem Sprottem, který mu doporučil tamní studium u profesorů Hanse Scharouna a Adolfa Radinga. Na základě několika odeslaných kreseb byl Šlapeta 6. září 1928 přijat ke studiu a od 15. října začal na Akademii umění a uměleckých řemesel ve Vratislavi studovat. Záhy jej následoval také bratr Čestmír. Lubomír se již v následujícím roce stal nejprve asistentem a brzy nato i spolupracovníkem svých profesorů.
Po návratu do Československa se bratři Šlapetové vydali v roce 1930 na studijní cestu do Paříže a potom do USA. Na Scharounovo doporučení vyhledali v New Yorku několik předních architektů, mj. i ateliér tvůrce utopických a aerodynamických dopravních prostředků Normana Bell Geddese. Ten na základě několika skic Lubomíra zaměstnal (od 1. do 31. prosince 1931), aby s ním spolupracoval na později oceněném soutěžním návrhu Lidového divadla pro Charkov. Lubomír se v New Yorku seznámil také s řadou dalších amerických architektů (F. L. Wrightem, J. Urbanem, R. Neutrou, P. Johnsonem a dalšími) a společně s bratrem podrobně studoval jak stavbu některých newyorských mrakodrapů (Empire State Building), o kterých Lubomír po návratu referoval v odborném i denním tisku, tak typologii anglosaských rodinných domů. V důsledku vrcholící hospodářské krize však bratři v Americe nezískali stálé zaměstnání a vrátili se pak lodí přes severní Afriku a Itálii do vlasti.
Zde se roku 1931 rozhodli založit vlastní architektonický ateliér. Pokoušeli se uplatnit v Praze, kde však hospodářská krize rovněž citelně zasáhla architektonickou praxi, a tak si vedle toho v srpnu téhož roku otevřeli pobočný závod ku zhotovování plánů a architektonických nákresů v Ostravě. Tady se jim díky znalosti místních poměrů snáze dařilo získávat první zakázky, vesměs návrhy na rodinné domy. Ze získaných prostředků financovali realizačně neúspěšnou pražskou kancelář, kterou však uzavřeli až v roce 1933, kdy se Lubomír definitivně odebral za bratrem do Ostravy. Další tři léta, do roku 1936, zde pracovali společně a Lubomír navíc v té době absolvoval několik krátkodobých pracovních pobytů v Scharounově berlínském ateliéru (1931,4,6).
V souvislosti s dalšími životními kroky (Čestmírův sňatek v roce 1936, Lubomírův 1937) přesídlil Lubomír roku 1936 do Olomouce a s bratrem pak již spolupracoval jen příležitostně. O dvě léta později ovšem společně navázali spolupráci s avantgardním umělcem a specialistou na akustiku Arne Hoškem a Lubomír Šlapeta od konce třicátých let rozšířil svůj zájem z problematiky bydlení v rodinném domě také na kulturní stavby, zejména divadla a kulturní domy. Po skončení druhé světové války stál v roce 1946 společně s F. V. Mokrým, J.Zrzavým a dalšími u zrodu katedry výtvarné výchovy na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci, kde pak také přednášel o bytové kultuře. Nedlouho po komunistickém převzetí moci byl roku 1949 nucen univerzitu opustit a hledat práci v nově vznikajících státních projektových organizacích (Stavoprojekt Olomouc a Bratislava, Hutní projekt a NHKG Ostrava nebo Výzkumný ústav zelinářský v Olomouci). Tato zaměstnání však byla jen krátkodobá, a většinu času mezi léty 1949 -1958 proto působil znovu jako soukromý projektant, i když s obtížemi. Za kritické postoje vůči vládnoucímu režimu byl roku 1958 vyloučen ze Svazu architektů ČSR, čímž mu byla práce samostatného architekta fakticky znemožněna.
V následujících letech 1959-66 byl zaměstnán v podniku Údržba státního obchodu v Ost- ravě a Olomouci. Na podzim 1963 mohl krátce navštívit Spolkovou republiku Německo, kde se po více než pětadvaceti letech znovu setkal s Hansem Scharounem. Pozvání ke spolupráci na projektu divadla ve Wolfsburgu, které si tenkrát od Scharouna přivezl, však tehdejší Svaz architektů neakceptoval. Mohlo k ní dojít až o tři roky později, v letech 1966-69. Teprve tehdy Šlapeta znovu soustavněji pracoval v Scharounově západoberlínském ateliéru, kde se podílel na projektech divadla VW ve Wolfsburgu, Státní knihovny v Západním Berlíně a spolkového velvyslanectví v Brazílii. V průběhu berlínského pobytu začal rovněž připravovat své vrcholné dílo pozdního období, návrh kostela sv. Mikuláše pro Tichou u Frenštátu pod Radhoštěm - jedné z řídkých sakrálních novostaveb, které mohly za období socialismu vzniknout.
Po návratu domů pracoval na drobnějších úkolech převážně pro soukromé investory (víkendové a rodinné domy) a většinu tvůrčí energie tentokrát směřoval k úpravám chrámových interiérů v souladu s liturgickou reformou, schválenou Druhým vatikánským koncilem. Lubomír Šlapeta zemřel 11. dubna 1983 v Olomouci. V roce 1990 byl rehabilitován rektorem Univerzity Palackého v Olomouci Josefem Jařabem a v následujícím roce rovněž příslušnou komisi Obce architektů.