Maks Fabiani

Narodil se jako jedenácté ze čtrnácti dětí do notářské rodiny ve vesnici Kobdilj nedaleko Štanejl v regionu Kras. Jeho matka pocházela z tyrolské aristokratické rodiny z Terstu. Vyrůstal v kosmopolitním prostředí, kde se mluvilo třemi jazyky (italsky, slovinsky a německy). Po studiích na německém reálném gymnáziu v Lublani odešel do Vídně, kde v letech 1883-89 studoval u prof. K.Königa na Vysoké technické škole. Po úspěšném zakončení získal cestovní stipendium, které mu umožnil pobývat tři roky (1892-94) v Řecku, Itálii, Německu, Francii, Belgii a Anglii.  Po návratu z cest pracoval na pozvání prof. O.Wagnera dva roky (1894-96) v jeho vídeňském ateliéru, kde se podílel na projektech městské dráhy. Po této praxi se stal v roce 1896 asistentem u prof. K.Koniga na vídeňské Technické vysoké škole, kde se v roce 1902 stal jedním z prvních absolventů tamějšího doktorského studia. V období 1896-1917 působil ve Vídni jako samostatný architekt. Jedním z jeho větších projektů byl urbanistický projekt přestavby Lublaně těžce poničené zemětřesením v roce 1895. V soutěži se prosadil proti historizujícímu návrhu Camillo Site a městská rada Fabianiho jmenovala hlavním městským architektem. Za podpory tehdejšího starosty Ivana Hribara realizoval v Lublani několik významných budova. Blízký vztah se stranou slovinských nacionalistů mu otevřel cestu k Národním domů v dnešní italské Gorici (1903) a Terstu (1904).
V období 1910-17 působil jako profesor ornamentalistiky a interiérového dekoru na vídeňské technice, kde vychoval celou generaci rakouských architektů J.Frank, O.Strnad, O.Wlach a další.  V letech 1915-18 absolvoval vojenskou službu a po skončení první světové války byl vedoucím kanceláře na obnovu Gorice (1917-22). Jeho urbanistické zásady spojené s modernistickými metodami jsou nejlépe patrné na projektech Lublaně a území Gorice, kde stanovil zásady budoucího rozvoje pro 80 vesnic poničených během 1. světové války, aby i nadále zůstaly zachovány jejich estetické hodnoty. Podle něj se zdravý organismus měst opíral o veřejné budovy (kostel, škola, hospoda a park) podpořený dobře fungující komunikační sítí.
V roce 1919 ho I.Vurnik, jeden z jeho vídeňských žáků, pozval do Lublaně vyučovat architekturu na nově založené univerzitě, což Fabiani odmítl a následně přesunul svoji architektonickou praxi do Gorice, kde setrval až do konce života. V letech 1924-27 vyučoval na gymnáziu v Gorici dějiny umění. Koncem roku 1935 byl zvolen za národní fašistickou stranu starostou v rodném Kobdilj, kde setrval až do konce druhé světové války. Následné přesuny hranic způsobily, že Gorica připadla Itálii, kde Fabiani strávil zbytek života.
Kromě publikování odborných esejů o architektuře a urbanismu Fabiani také projevoval zájem o řeckou a etruskou architekturu. Společně s C.M.Kochem přinesl do Lublaně vídeňskou secesi do Lublaně, kde mezi jeho nejznámější realizace patří palác Mladika (1896), Hribarův dům (1903) a přestavba Prešerenova náměstí s pomníkem (1905).