e-topia: život ve městě trochu jinak

"Město je v koncích. Město tak, jak ho chápali teoretikové urbanismu počínaje Platonem a Aristotelem až po Lewise Mumforda a Jane Jacobs, už nedrží pohromadě a nefunguje jako kdysi. Můžou za to bity. Tradiční uspořádání městské zástavby se nesnáší s kyberprostorem." E-topia Williama J. Mitchella, bývalého děkana Školy architektury a urbanismu na MIT, která šest let po své anglické premiéře vyšla nyní ve výborném českém překladu Jany Tiché, začíná poněkud pesimisticky. Přes časovou prodlevu a zároveň rychlý a mohutný rozvoj informačních technologií, které v kontextu působení na město a městský život tvoří obsah knihy, neztratila ale nic ze své aktuálnosti.
Navzdory temnému začátku Mitchell nepokračuje pesimisticky o konci prostoru a vzdálenosti či konci existence měst v duchu McLuhana, ale čtivě a pozitivně se zamýšlí nad budoucí podobou města a života v něm po digitální revoluci. Jeho hlavní tezí je vlastně jen to, že vlivem informačních technologií (především internetu) se město a městský život proměňují - a to podobně, ani více ani méně radikálně, jako se města měnila působením třeba staveb římských akvaduktů, později železnice, ještě později elektrifikací a dálnicemi. ("Je to starý scénář s novými herci. Křemík je nová ocel a internet je nová železnice.")
Digitální revoluce tak podle Mitchella nezmění městskou infrastrukturu od základů, spíše si podmaní a přizpůsobí tu stávající. Globální a lokální síly se budou vzájemně potýkat a vytvářet odlišné městské části. Vzniknou mimo jiné nová místa (jako elektronické čtvrti fungující 24 hodin denně), nová struktura pracoviště (které se spojí s místem bydliště), nová architekturu domů (které budou natolik propojené s počítačovým rozhraním, že "obývání domu a kontakt s počítačem budou probíhat současně a nebude možné je od sebe oddělit"). Vzniknou ale i nové konfigurace společenských vztahů dříve tmelené sdílením místa, které se zdaleka nebudou odehrávat jen na úrovni elektronické komunikace, ale budou nové technologie efektivně využívat a kombinovat s komunikací face-to-face. Mezi různými druhy komunikace (synchronní, asynchronní) vznikne možnost vybrat tu podle různých měřítek nejvýhodnější alternativu. Následně se tak musí upravit fyzické prostředí, protože pro "setkávání už městská centra nedrží pohromadě...a ... "veřejný život odumírá".
Na různé aspekty digitální budoucnosti, od stavby infrastruktury, přes počítač ve formě papíru, po chytré domy se Mitchell zaměřuje podrobněji ve vzájemně se prolínajících deseti kapitolách. Většinou v nich nabízí stručnou (často mírně idealizovanou) historii, analýzu současného stavu a prognózu situace. Kromě naznačených výborných vizí města objevíme také části o nových počítačových rozhraních, které nebudou mít nic společného s počítači, jak je známe - třeba si je oblékneme jako spodní prádlo, které díky zasíťování předá například v případě nemoci informaci přímo lékaři, který díky automatickému systému odešle bez ztráty času potřebné rady nebo dodá léky. Počítač jako bota, náramek, kabelka, vše sloužící pro blaho člověka. Chytré domy budou samy reagovat na naši přítomnost, šetřit energii chytrým provozem, adaptují se na naše potřeby a telematikou se propojí s celým světem. Inteligentní domácí spotřebiče upozorní na vlastní poruchy... Inspirující prostředí MIT podněcuje k mnoha digitálním úvahám...jistě právem... (kdyby se ale v knize méně opakovaly, nebylo by to na závadu).
Vedle výborných reálných (i když bez hlubší analýzy) i hůře představitelných "hračičkových" úvah si Mitchell velmi správně uvědomuje také možné nevýhodné společenské důsledky digitální revoluce: vytváření komunikačních periferií, prohlubování propastí mezi privilegovanými a znevýhodněnými skupinami, omezení možnosti volby místa a komunikace na pouze určité segmenty populace, omezení svobodného pohybu informací. Hrozba duálního města Manuela Castelse, izolovaných "elektronických" čtvrtí od míst úpadku a chudoby ale díky jeho optimistickému stylu nevyznívá katastroficky a vlastně ani reálně. Zatímco jiní autoři vidí město jako dvojí Los Angeles z Blade Runneru, zde z něj zůstává jen ta lepší polovina. Města uvnitř i mezi sebou zasíťovaná těží, spolu se svými obyvateli, z výhod nových technologií. A vnitřky domů není těžké si při čtení představit jako místnosti vesmírných korábů ze Star Treku - téměř organické, komunikující, reagující na podněty, přizpůsobující se okolí a upozorňující na nebezpečí.
Jsou to sice mírně futuristická, ale velmi důležitá upozornění architektům, že probíhá změna v koncepci města a ve stavbě domů, které bude nutné se věnovat, pomýšlet o domech jinak a počítat při tom s kyberprostorem. Mitchell nová místa nazývá chytrá - chytrá místa, e-topie, štíhlé a zelené, na rozdíl od většiny ostatních měst, disponují udržitelným rozvojem a fungují chytře, ne těžkopádně. Mitchell pro jejich dosažení navrhuje pět jednoduchých, obecných bodů - spojených právě s efektivním využitím digitálních technologií v architektuře, urbanismu, územním plánování a designu.
E-topia jednoznačně stojí za přečtení. A to i kdyby nebylo smutného faktu, že je jednou z velmi mála publikací na podobné téma dostupných v češtině. Mitchellův vodopád inspirujících postřehů, nápadů, scénářů, navíc psaný jednoduchým a přístupným stylem jako by nešlo zastavit a nabrat dech. Velkou výhodou jsou dále poznámky, v textu navíc trefně značené i číslem strany, jako by stačilo pouhé "kliknutí" aby se k nim čtenář dostal. Kromě krátkých glos nebo citací z jiných knih obsahují totiž také sofistikovaně komentovanou literaturu, k níž se mohou obrátit zájemci o danou problematiku pro další informace.
E-topii tak lze číst více způsoby. Jako průvodce po tématu města v informačním věku, po propojení kyberprostoru a "masoprostoru", především s využitím anotací uvedené literatury, jako zajímavý příspěvek k teorii urbanismu, jako příběh města založený na skutečných událostech nebo (především?) jako apel na architekty a urbanisty. Protože podle Mitchella nestačí lamentovat nad stavem věcí, ale přizpůsobit se novému vývoji (vždyť život ve městě je opravdu trochu jiný) a reagovat na něj - navrhnout svou budoucnost "takovou, jakou ji chceme mít". Je potřeba vymyslet nové prostorové a architektonické konfigurace - od nového typu bydlení, přes nové agory veřejného života, po nový přístup k územnímu plánování v  zasíťované metropoli digitálního věku, tak aby kromě jiného architektura a urbanismus obsahovaly vedle fyzických i virtuální místa a digitální informace. Něco k zamyšlení, nejen pro architekty.