Luigi Moretti
*2. 1. 1907 – Řím, Itálie
†14. 7. 1973, Itálie
Biografie
Luigi Walter Moretti byl italský modernistický architekt, který se ve 30. letech zapletl s fašistickým režimem a po 2. světové válce realizoval v zámoří několik ikonických staveb (hotelový komplex Watergate ve Washingtonu nebo burzovní dům Tour de la Bourse v Montralu). Jeho rodiči byli Maria Giuseppina Moretti a architekt Luigi Rolland.
Narodil se na ulici Via Napoleone II na římském návrší Eskvilin, kde ve stejném bytě strávil celý život.
V letech 1925-29 studoval architekturu na Regia Scuola di Architettura a následně získal v 1931 tříleté stipendium, které strávil s archeologem Corrado Riccim prací na Trajánově tržnici a také jako asistent profesorů Vincenza Fasoliho a Gustava Giovannoniho. 1932 se zúčastnil soutěží na urbanistické řešení Verony, Perugie a Faezny, za které získal druhé místo. 1933 ukončil univerzitní dráhu a zúčastnil se pátého ročníku milánského trienále. Současně se seznámil s Renatem Riccim, který byl prezidentem ONB (Sdružení italské fašistické mládeže). Následně v pozici technického ředitele ONB navrhl řadu mládežnických středisek. 1937 převzal návrh Foro Mussolini, kde vytvořil jednu ze svých nejvýznamnější realizací: šermířskou akademii a Duceho tělocvičnu. 1938 se podílel na návrhu E42 (Světové výstavy v Římě plánované pro rok 1942) v nově vybudované čtvrti EUR. Provozoval také soukromou praxi, kde mezi klienty patřili fašističtí funkcionáři.
V období 1942-45 přestal vystupovat na veřejnosti. Objevil se až v roce 1945, kdy byl zatčen za kolaboraci s fašistickým režimem. Byl krátce vězněn ve věznici San Victor, kde se setkal s hrabětem Adolfem Fossatarou, s nímž po propuštění v listopadu téhož roku založil společnost Cofimprese specializující na výstavbu hotelových domů (z dvaceti plánovaných staveb se realizovaly pouze tři a v roce 1949 se společnost rozpadla). 1950 postavil na ulici Via Parioli bytový dům Il Girasole (slunečnice), který Robert Venturi ve své knize Složitost a protiklad v architektuře vyložil jako raný příklad postmoderní architektury balancující mezi tradicí a inovací. Podle švýcarského teoretika architektury Stanislause von Moose dům Vanna Venturi, jedno z Venturiho mistrovských děl, svými prolamovanými frontony „připomíná dualitu fasády činžovního domu Luigiho Morettiho na Via Parioli v Římě“. Následně navrhl vily pro význačné mecenáše, včetně La Villa Saracena (1954) v přímořském letovisku Santa Marinella pro bývalého ředitele římských novin Il Messaggero Francesca Malgeriho. V letech 1950-53 vydával umělecký časopis Space, Review of Arts and Architecture. 1953 založil v Římě galerii 'space'. Společně s francouzským uměleckým kritikem a teoretikem Michelem Tapiém založil v Turíně Mezinárodní centrum pro výzkum estetiky, které fungovalo až do Taipiého smrti v roce 1987. 1957 se stal konzultantem společnosti Società Generale Immobiliare (SGI), pro kterou navrhl budovy ve čtvrti EUR. Ve stejném roce založil také Institut pro výzkum operací a aplikovanou matematiku v urbanismu (IRMOU) s jasným cílem pokračovat ve studiu takzvané "parametrické" architektury, nového přístupu, který vycházel z aplikace matematických teorií při plánování.
Studoval nové prostorové vztahy pomocí matematické analýzy, podobně jako Le Corbusier studoval Modulor a zlatý řez. Tyto studie byly v roce 1960 s velkým zájmem prezentovány na XIII. milánském trienále.
1958 pokračoval v projektování obytných čtvrtí (včetně CEP v Livornu) a společně s Adalbertem Liberou, Vittoriem Cafierem, Amedeem Luccichentim a Vincenzem Monacem se podílel na projektu olympijské vesnice v Římě určené pro XVII. olympijské hry plánované na rok 1960. Návrh vesnice získal v roce 1961 cenu Prix IN/ARCH za nejlepší počin v regionu Lazio.
V letech 1960-66 byl hlavním koordinátorem urbanistického projektu obytné čtvrti Quartiere INCIS Decima (Istituto nazionale per le case degli impiegati statali - Národní ústav pro bydlení státních zaměstnanců) v římské Zoně Z (vytvořil společně s Vittorio Cafiero, Ignazio Guidi, Adalberto Libera). Měl významný vliv na územní plán Říma, který byl v prosinci 1962 přijat městskou radou.
Pro společnost General Real Estate navrhl v roce 1962 hotelový komplex Watergate ve Washingtonu a také burzovní věž Tour de la Bourse v kanadském Montrealu. 1963 získal opět cenu IN/ARCH za nejlepší počin v regionu Lazio za studii dvou budov pro Esso v římské čtvrti EUR. 1964 mu prezident Antonio Segni udělil medaili za zásluhy o školu, kulturu a umění.
Účast na mezinárodní konferenci o Michelangelových studiích (1964) s esejí "Ideální struktury Michelangelovy architektury a baroka" ho přivedla k pokusu o jinou tvůrčí zkušenost - v roce 1964 vytvořil třičtvrtěhodinový životopisný film o Michelangelu Buonarrotim "Michelangelo: Muž se čtyřmi chybami", který napsal a režíroval Charles Conrad a který dotovala italská vláda. Film získal v témže roce na filmovém festivalu v Benátkách cenu Lva svatého Marka za umělecký film.
1965 navázal plodnou spolupráci s poradenskou skupinou Le Condotte. 1972 v rámci prací na římském metru navrhl automobilový most Ponte Pietro Nenni.
V letech 1967-68 získal Cenu Antonia Feltrinelliho a dostal za úkol navrhnout svatyni Tabgha u Galilejského jezera. Projekt byl schválen Svatým stolcem, ale práce nebyly zahájeny kvůli choulostivé situaci mezi Izraelem a Palestinci, která brzy přerostla ve válku. 1969 získal řadu zakázek v arabských zemích, zejména v Kuvajtu (kde navrhl sídlo Beduínského inženýrského klubu) a v Alžírsku (hotel El-Aurassi a komplex Club des Pins, kromě toho i školy a obytné čtvrti). 1973 navrhl pod parkem vily Borghese podzemní parkoviště pro dva tisíce automobilů. Zemřel v roce 1973 na srdeční selhání na ostrově Capraia uprostřed pracovních povinností.
Luigi Walter Moretti byl italský modernistický architekt, který se ve 30. letech zapletl s fašistickým režimem a po 2. světové válce realizoval v zámoří několik ikonických staveb (hotelový komplex Watergate ve Washingtonu nebo burzovní dům Tour de la Bourse v Montralu). Jeho rodiči byli Maria Giuseppina Moretti a architekt Luigi Rolland.
Narodil se na ulici Via Napoleone II na římském návrší Eskvilin, kde ve stejném bytě strávil celý život.
V letech 1925-29 studoval architekturu na Regia Scuola di Architettura a následně získal v 1931 tříleté stipendium, které strávil s archeologem Corrado Riccim prací na Trajánově tržnici a také jako asistent profesorů Vincenza Fasoliho a Gustava Giovannoniho. 1932 se zúčastnil soutěží na urbanistické řešení Verony, Perugie a Faezny, za které získal druhé místo. 1933 ukončil univerzitní dráhu a zúčastnil se pátého ročníku milánského trienále. Současně se seznámil s Renatem Riccim, který byl prezidentem ONB (Sdružení italské fašistické mládeže). Následně v pozici technického ředitele ONB navrhl řadu mládežnických středisek. 1937 převzal návrh Foro Mussolini, kde vytvořil jednu ze svých nejvýznamnější realizací: šermířskou akademii a Duceho tělocvičnu. 1938 se podílel na návrhu E42 (Světové výstavy v Římě plánované pro rok 1942) v nově vybudované čtvrti EUR. Provozoval také soukromou praxi, kde mezi klienty patřili fašističtí funkcionáři.
V období 1942-45 přestal vystupovat na veřejnosti. Objevil se až v roce 1945, kdy byl zatčen za kolaboraci s fašistickým režimem. Byl krátce vězněn ve věznici San Victor, kde se setkal s hrabětem Adolfem Fossatarou, s nímž po propuštění v listopadu téhož roku založil společnost Cofimprese specializující na výstavbu hotelových domů (z dvaceti plánovaných staveb se realizovaly pouze tři a v roce 1949 se společnost rozpadla). 1950 postavil na ulici Via Parioli bytový dům Il Girasole (slunečnice), který Robert Venturi ve své knize Složitost a protiklad v architektuře vyložil jako raný příklad postmoderní architektury balancující mezi tradicí a inovací. Podle švýcarského teoretika architektury Stanislause von Moose dům Vanna Venturi, jedno z Venturiho mistrovských děl, svými prolamovanými frontony „připomíná dualitu fasády činžovního domu Luigiho Morettiho na Via Parioli v Římě“. Následně navrhl vily pro význačné mecenáše, včetně La Villa Saracena (1954) v přímořském letovisku Santa Marinella pro bývalého ředitele římských novin Il Messaggero Francesca Malgeriho. V letech 1950-53 vydával umělecký časopis Space, Review of Arts and Architecture. 1953 založil v Římě galerii 'space'. Společně s francouzským uměleckým kritikem a teoretikem Michelem Tapiém založil v Turíně Mezinárodní centrum pro výzkum estetiky, které fungovalo až do Taipiého smrti v roce 1987. 1957 se stal konzultantem společnosti Società Generale Immobiliare (SGI), pro kterou navrhl budovy ve čtvrti EUR. Ve stejném roce založil také Institut pro výzkum operací a aplikovanou matematiku v urbanismu (IRMOU) s jasným cílem pokračovat ve studiu takzvané "parametrické" architektury, nového přístupu, který vycházel z aplikace matematických teorií při plánování.
Studoval nové prostorové vztahy pomocí matematické analýzy, podobně jako Le Corbusier studoval Modulor a zlatý řez. Tyto studie byly v roce 1960 s velkým zájmem prezentovány na XIII. milánském trienále.
1958 pokračoval v projektování obytných čtvrtí (včetně CEP v Livornu) a společně s Adalbertem Liberou, Vittoriem Cafierem, Amedeem Luccichentim a Vincenzem Monacem se podílel na projektu olympijské vesnice v Římě určené pro XVII. olympijské hry plánované na rok 1960. Návrh vesnice získal v roce 1961 cenu Prix IN/ARCH za nejlepší počin v regionu Lazio.
V letech 1960-66 byl hlavním koordinátorem urbanistického projektu obytné čtvrti Quartiere INCIS Decima (Istituto nazionale per le case degli impiegati statali - Národní ústav pro bydlení státních zaměstnanců) v římské Zoně Z (vytvořil společně s Vittorio Cafiero, Ignazio Guidi, Adalberto Libera). Měl významný vliv na územní plán Říma, který byl v prosinci 1962 přijat městskou radou.
Pro společnost General Real Estate navrhl v roce 1962 hotelový komplex Watergate ve Washingtonu a také burzovní věž Tour de la Bourse v kanadském Montrealu. 1963 získal opět cenu IN/ARCH za nejlepší počin v regionu Lazio za studii dvou budov pro Esso v římské čtvrti EUR. 1964 mu prezident Antonio Segni udělil medaili za zásluhy o školu, kulturu a umění.
Účast na mezinárodní konferenci o Michelangelových studiích (1964) s esejí "Ideální struktury Michelangelovy architektury a baroka" ho přivedla k pokusu o jinou tvůrčí zkušenost - v roce 1964 vytvořil třičtvrtěhodinový životopisný film o Michelangelu Buonarrotim "Michelangelo: Muž se čtyřmi chybami", který napsal a režíroval Charles Conrad a který dotovala italská vláda. Film získal v témže roce na filmovém festivalu v Benátkách cenu Lva svatého Marka za umělecký film.
1965 navázal plodnou spolupráci s poradenskou skupinou Le Condotte. 1972 v rámci prací na římském metru navrhl automobilový most Ponte Pietro Nenni.
V letech 1967-68 získal Cenu Antonia Feltrinelliho a dostal za úkol navrhnout svatyni Tabgha u Galilejského jezera. Projekt byl schválen Svatým stolcem, ale práce nebyly zahájeny kvůli choulostivé situaci mezi Izraelem a Palestinci, která brzy přerostla ve válku. 1969 získal řadu zakázek v arabských zemích, zejména v Kuvajtu (kde navrhl sídlo Beduínského inženýrského klubu) a v Alžírsku (hotel El-Aurassi a komplex Club des Pins, kromě toho i školy a obytné čtvrti). 1973 navrhl pod parkem vily Borghese podzemní parkoviště pro dva tisíce automobilů. Zemřel v roce 1973 na srdeční selhání na ostrově Capraia uprostřed pracovních povinností.
