Byt manželů Lorkových

Jeden z nejaktivnějších brněnských stavitelů přelomu 19. a 20. století, Franz Pawlu, dokončil v prvních letech první světové války nájemní dům na tehdejším náměstí Am Tivoli. Touto stavbou završil nejen urbanistickou kompozici celého náměstí, ale zřejmě i své vlastní životní dílo. Po skončení války už pravděpodobně nebyl profesně činný a vedení firmy postupně převzal jeden z jeho synů.
Příběh samotného Pawlu může být stejně fascinující jako inspirativní i dnes. Narodil se roku 1854 v malé obci Bořitov jako syn tesařského mistra. Po příchodu do Brna v 80. letech pracoval nejprve jako pomocný dělník na stavbách. Navzdory skromným začátkům dokázal studovat brněnskou stavební průmyslovou školu a následně odešel do Vídně, kde se seznámil s nejnovějšími architektonickými směry, zejména s tvorbou Otto Wagnera. Po návratu zpět do Brna založil vlastní stavitelskou firmu a mezi 90. lety 19. století a počátkem století následujícího zde realizoval několik desítek převážně nájemních domů. Za jeho klíčové dílo lze považovat právě onen soubor činžovních domů na dnešním Konečného náměstí (dříve Am Tivoli), které nejen vystavěl, ale i vlastnil a kde se svou rodinou žil. S manželkou Marií měli celkem pět dětí.

Nejmladší dcera Marie se v sedmnácti letech seznámila s o deset let starším advokátním koncipientem Jaroslavem Lorkem, jenž bydlel ve stejném domě. Navzdory tomu, že již byl ve vztahu, rozhodl se s Marií Pawlu oženit. Krátce po svatbě obdržela Marie od svého otce jako věno právě nájemní dům z let 1914-1915.

V prvním patře domu se od počátku nacházelo velkorysé piano nobile o rozloze přibližně 550 m², určené pro majitele. Jeho velikost výrazně překračovala běžný standard brněnských bytových domů. Nedlouho po svatbě se Marii a Jaroslavovi Lorkovým narodila nejprve v roce 1919 dcera Miroslava a v roce 1923 ještě syn Jaroslav. Byt tvořila jedna kuchyně se zázemím pro personál a přibližně deset salonů a ložnic určených manželům Lorkovým a jejich návštěvám.

Přibližně deset let po svatbě se Lorkovi rozhodli byt modernizovat a tuto adaptaci svěřili architektovi židovského původu Norbertu Trollerovi, který si v Brně otevřel ateliér roku 1927. Troller přizpůsobil původně secesní interiér potřebám mladé buržoazní rodiny ve stylu pozdního art deca a navrhl i originální kusy nábytku, včetně například kompletní ložnice dcery Miroslavy. Jeho zásah je nejvíce patrný v hlavním obytném prostoru, členěném opticky do dvou částí, s nábytkem s orientálními motivy a se zimní zahradou jako přirozeným vyvrcholením celku. Součástí bytu byla také knihovna, pánský pokoj, hudební salon či jídelna. Některé prvky mobiliáře z bytu manželů Lorkových jsou velmi podobné těm, které Troller použil v interiéru vily Felixe Blocha na ulici Hlinky číslo 92 z let 1925-1926.
O několik let později navrhl Troller Lorkovým i víkendový dům v Čeladné v podhůří Beskyd, pro který zřejmě vytvořil rovněž specifický mobiliář.

Po druhé světové válce nastalo pro rodiny Pawlu a Lorkových náročné období. Část rodiny Pawlu, hlásící se k německé národnosti, byla odsunuta z Československa. Lorkovi jako českoslovenští občané v Brně zůstat mohli, avšak po roce 1948 začali přicházet o veškerý majetek, včetně víkendové chaty v Čeladné. Odtud si stihli odvézt alespoň část nábytku a přemístit jej do brněnského bytu. Přestože Lorkovi přišli i o celý nájemní dům na Konečného náměstí, podařilo se Marii Lorkové, tehdy již vdově, vyjednat, aby mohla se svými dětmi a jejich rodinami byt nadále užívat. Původní plocha bytu byla zmenšena o zhruba 150 m², z nichž vznikla jedna nová bytová jednotka. Původním majitelům tak zůstal segment o přibližně 400 m², který se dochoval dodnes.

V důsledku složitých národnostních a politických dějin Brna, kde během 20. století téměř zcela zmizely dvě zásadní etnické skupiny – židovská a německá – a kde došlo mimo jiné k nevratné diskontinuitě vlastnických vztahů, představuje tento byt zcela unikátní prostor. Od svého vzniku až dodnes v něm žije rodina původních vlastníků. Díky tomu zůstala dispozice i atmosféra bytu prakticky nezměněna a dochovala se nejen jeho nebývale velká plocha, ale také autentický mobiliář.

Michal Doležel


Poděkování
Naďa Trenčanská
Helena Škúci Lorková