Začátek stavby Národního divadla se stal velkou národní slavností

Praha - Položení základního kamene ke stavbě Národního divadla se stalo jednou z největších českých manifestací 19. století. Celá slavnost tehdy trvala tři dny a do Prahy se kvůli ní sjely desetitisíce lidí ze všech koutů království. Nejposvátnější okamžik přišel 16. května 1868, kdy publikum na vltavském nábřeží dychtivě sledovalo, jak František Palacký a další významné osobnosti české společnosti poklepávají pozlaceným kladívkem na základní kámen.

Ten měl podle původních představ organizátorů celonárodní sbírky pocházet z posvátné hory Říp, ale vlastenecké nadšení vedlo i další kraje Čech a Moravy k tomu, aby do základů uložily také své kameny. A kdo mohl, chtěl je vidět na vlastní oči. Praha praskala ve švech pod návalem nadšeného lidu, vypraveny byly desítky mimořádných vlaků. Tehdejší noviny psaly dokonce o generálním sněmu Koruny české či slovanském sjezdu, protože pozváni byli i hosté "bratrských kmenů slovanských".

Program národních slavností, kterých se podle odhadů mohlo zúčastnit až 150.000 lidí, začal už 15. května 1868 večerní regatou na Vltavě, dění druhého dne pak zahájil velkolepý průvod, který prošel vyzdobeným městem z karlínské Invalidovny až ke staveništi divadla. Trval přes dvě hodiny a zúčastnilo se jej na 80.000 lidí - nechyběli členové mnoha spolků a cechů s prapory, sokolové, krojované delegace nebo vyšňořené jízdní skupiny ze všech krajů.

Po projevu předsedy Sboru pro zřízení Národního divadla Karla Sladkovského se ujali kladívka "otec národa" Palacký, po něm Ladislav Rieger, herec Josef Jiří Kolár a skladatel Bedřich Smetana. Ten ke zdaru slavného dne přispěl i premiérou opery Dalibor. Do základního kamene byla zazděna schránka, která vedle zakládací listiny malované Josefem Mánesem ukrývala plány divadla, pamětní brožuru, mince, bankovky, noviny, časopisy a kus malty z kostnického vězení mistra Jana Husa.

Základní kámen, na který se onoho památného květnového dne poklepávalo, ovšem nebyl z Řípu. Kvůli sporům o to, které místo v zemi je nejvýznamnější a nejpamátnější, zvolil sbor nakonec diplomaticky kámen z náhodně vybraného neutrálního a neznámého místa. Pravým základním kamenem je tedy žulový kvádr z Louňovic na Černokostelecku, ani ostatní místa ale nepřišla tak úplně zkrátka, v základech Národního divadla se nakonec našlo místo i pro ostatních více než 20 památných kamenů.

Trvalo ale ještě 13 let, než divadlo, na jehož stavbu vedle tisíců drobných dárců přispěl značnou sumou i císař František Josef I., přivítalo první diváky. slavnostní otevření Národního divadla se konalo narychlo v ještě nedokončené budově. Důvod pro poněkud uspěchanou akci přitom neměl nic moc společného s českou kulturou nebo snad dějinami. Do Prahy totiž tehdy zavítal krátce po své svatbě následník rakousko-uherského trůnu Rudolf s novomanželkou Stefanií.

Slavnost se ale příliš nevyvedla, na nejlepších místech se to místo vlastenci hemžilo lidmi v rakouských uniformách a navíc arcivévoda, na jehož počest se představení konalo, ani nevydržel až do konce. Zlatou kapličku ale čekala v horkých měsících roku 1881 horší katastrofa. Budova potřebovala ještě dokončit, a tak se v ní přes léto jen hemžili řemeslníci. Nechyběli mezi nimi ani klempíři, kteří montovali hromosvod a nejspíš kvůli jejichž nepozornosti divadlo zachvátil 12. srpna 1881 požár.

Kvůli zmatkům při hašení trvalo půl dne, než se oheň podařilo dostat pod kontrolu, uhašeno ale bylo až druhý den ráno. Pohled, který se poté naskytl Pražanům, byl tristní - živel zcela zničil střechu, jeviště i hlediště. Okamžitě po požáru začala druhá sbírka, do níž 5000 zlatých přispěl i následník trůnu Rudolf. Za necelé tři roky "z popele svého jako fénix omládlý povznesla se zase nádherná budova..." a 18. listopadu 1883 bylo Národní divadlo podruhé slavnostně otevřeno.