O architektuře víc! No. 3 : Funerální architektura
Srdečně vás zveme na diskusi v Českém centru Praha (Rytířská 31, P1) dne 8.10.2014, 18:00-20:00, na téma:
O architektuře víc! No. 3 : Funerální architektura
Další z cyklu diskusních večerů na architektonická témata s časopisem ERA21, moderuje Zuzana Morávková.
Asi každý architekt toto zadání ve svém životě řeší, ale málokdo tyto stavby zařazuje do svého portfolia. Ne snad proto, že by se za ně musel stydět nebo že by se jednalo o realizace v jeho životě a tvorbě nevýznamné. Dokonce tomu může být naopak. Jedná se však o téma velmi osobní, které se vymyká běžné architektonické produkci. Téma, které přesahuje každodenní shon v ateliéru, soupeření o zakázky, kolotoče jednání s klienty a dodavateli, rodinné radosti a starosti, prostě všechen ten dobře známý shon. Dalo by se říci – je to přece zadání jako každé jiné – a přece tak odlišné. Hrob.
Hodně architektů navrhovalo a navrhuje krásné hroby svým přátelům, blízkým i sobě samým. Je to úloha minimální i monumentální současně, kde si na několika metrech čtverečních pokládáme otázky ne menší než po smyslu bytí. Jak se jednotlivé odpovědi u různých lidí na tuto otázku liší, tak se liší i formy, které o nich vypovídají. Od velkých trezorově uzavřených a jistě i neprůstřelných rodinných hrobek, přes komunikačně vstřícné objekty, které umožní chvilku setrvání, reflexe a odpočinku, nebo lehké a recyklovatelné bio-urny, které transformují popel zemřelého v živý strom, až po prosté nic.
Letos je tomu 140 let kdy vstoupil v platnost nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Ve stejném roce německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště podobné současným kremačním pecím. Letos také uplynulo přesně 100 let, od roku, ve kterém bylo krajanským sdružením v Chicagu uvedeno do provozu První české národní krematorium, a teprve 95 let od roku, kdy byl v tehdejším Československu přijat zákon legalizující pohřeb žehem, který dal vzniknout dnes již ikonickým stavbám moderní architektury, krematoriím v Pardubicích, Nymburce nebo v Brně.
Co se dnes v našem vztahu ke smrti mění a co přetrvává?
Diskutující:
Vendula Hnídková je historička architektury, zaměřuje se na architekturu a design 19. a 20. století. Vystudovala Dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně a doktorské studium Teorie a dějiny designu a intermédií na VŠUP v Praze. Od roku 2005 působí na Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Je členkou redakční rady časopisu ERA21 a stálou korespondentkou mezinárodního architektonického dvojměsíčníku A10. Je autorkou publikací Národní styl. Kultura a politika (Praha 2013), Pavel Janák. Obrys doby (Praha 2009). Aktuálně pracuje na grantovém projektu Moskva 1937 – architektura a propaganda v západní perspektivě.
Jan Freiberg je fotograf a kurátor umění. Studoval fotografii v ateliéru Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem a Dějiny a teorii designu a nových médií na VŠUP v Praze. Působil jako fotograf a kurátor výstav Galerie Klatovy/Klenová, od roku 2010 je kurátorem hřbitovní Galerie Na shledanou ve Volyni a vydává stejnojmenné smuteční noviny volně zaměřené na vztah smrti, umění a architektury. Podílel se na projektu Husákovo 3 + 1 nebo Oživte si barák, založil iniciativu Oživme si Strakonice a projekt Sadařství a fotografie.
Jaroslav Wertig je architekt, absolvent ateliéru Ladislava Lábuse na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 je partnerem v ateliéru A69 – architekti. Byl editorem ročenky Česká architektura 2002–2003 Vyučuje na soukromé architektonické škole ARCHIP.
Večer moderuje Zuzana Morávková - architektka, absolventka Fakulty architektury VUT v Brně. Pracuje jako redaktorka časopisu ERA21.
Více informací >
O architektuře víc! No. 3 : Funerální architektura
Další z cyklu diskusních večerů na architektonická témata s časopisem ERA21, moderuje Zuzana Morávková.
Asi každý architekt toto zadání ve svém životě řeší, ale málokdo tyto stavby zařazuje do svého portfolia. Ne snad proto, že by se za ně musel stydět nebo že by se jednalo o realizace v jeho životě a tvorbě nevýznamné. Dokonce tomu může být naopak. Jedná se však o téma velmi osobní, které se vymyká běžné architektonické produkci. Téma, které přesahuje každodenní shon v ateliéru, soupeření o zakázky, kolotoče jednání s klienty a dodavateli, rodinné radosti a starosti, prostě všechen ten dobře známý shon. Dalo by se říci – je to přece zadání jako každé jiné – a přece tak odlišné. Hrob.
Hodně architektů navrhovalo a navrhuje krásné hroby svým přátelům, blízkým i sobě samým. Je to úloha minimální i monumentální současně, kde si na několika metrech čtverečních pokládáme otázky ne menší než po smyslu bytí. Jak se jednotlivé odpovědi u různých lidí na tuto otázku liší, tak se liší i formy, které o nich vypovídají. Od velkých trezorově uzavřených a jistě i neprůstřelných rodinných hrobek, přes komunikačně vstřícné objekty, které umožní chvilku setrvání, reflexe a odpočinku, nebo lehké a recyklovatelné bio-urny, které transformují popel zemřelého v živý strom, až po prosté nic.
Letos je tomu 140 let kdy vstoupil v platnost nový italský zdravotní zákon, který jako první v křesťanském světě povolil zpopelňování zesnulých v krematoriích. Ve stejném roce německý inženýr Frederic Siemens postavil a vyzkoušel žároviště podobné současným kremačním pecím. Letos také uplynulo přesně 100 let, od roku, ve kterém bylo krajanským sdružením v Chicagu uvedeno do provozu První české národní krematorium, a teprve 95 let od roku, kdy byl v tehdejším Československu přijat zákon legalizující pohřeb žehem, který dal vzniknout dnes již ikonickým stavbám moderní architektury, krematoriím v Pardubicích, Nymburce nebo v Brně.
Co se dnes v našem vztahu ke smrti mění a co přetrvává?
Diskutující:
Vendula Hnídková je historička architektury, zaměřuje se na architekturu a design 19. a 20. století. Vystudovala Dějiny umění na Filozofické fakultě MU v Brně a doktorské studium Teorie a dějiny designu a intermédií na VŠUP v Praze. Od roku 2005 působí na Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Je členkou redakční rady časopisu ERA21 a stálou korespondentkou mezinárodního architektonického dvojměsíčníku A10. Je autorkou publikací Národní styl. Kultura a politika (Praha 2013), Pavel Janák. Obrys doby (Praha 2009). Aktuálně pracuje na grantovém projektu Moskva 1937 – architektura a propaganda v západní perspektivě.
Jan Freiberg je fotograf a kurátor umění. Studoval fotografii v ateliéru Pavla Baňky na UJEP v Ústí nad Labem a Dějiny a teorii designu a nových médií na VŠUP v Praze. Působil jako fotograf a kurátor výstav Galerie Klatovy/Klenová, od roku 2010 je kurátorem hřbitovní Galerie Na shledanou ve Volyni a vydává stejnojmenné smuteční noviny volně zaměřené na vztah smrti, umění a architektury. Podílel se na projektu Husákovo 3 + 1 nebo Oživte si barák, založil iniciativu Oživme si Strakonice a projekt Sadařství a fotografie.
Jaroslav Wertig je architekt, absolvent ateliéru Ladislava Lábuse na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Od roku 1997 je partnerem v ateliéru A69 – architekti. Byl editorem ročenky Česká architektura 2002–2003 Vyučuje na soukromé architektonické škole ARCHIP.
Večer moderuje Zuzana Morávková - architektka, absolventka Fakulty architektury VUT v Brně. Pracuje jako redaktorka časopisu ERA21.
Více informací >
0 komentářů
přidat komentář
