Rozhovor s Hansem Kollhoffem

Důležitou zkušeností byl pro mě tříletý pobyt v Americe, který jsem absolvoval hned po studiu.  A pak musím zmínit pád Berlínské zdi v 1989, to byla změna, kdy se z periferie stalo centrum. Architekti, a to nejen ti v Berlíně, viděli předtím naději a budoucnost v rozvíjení periferie. A my jsme se najednou museli vypořádat s centrem, na což jsme nebyli připraveni.
Studoval jsem na universitě v Karlsruhe, tamní prostředí bylo velmi ovlivněné Egonem Eiermannem. Bylo velmi funkcionalistické, urbanismus nehrál žádnou roli. Vše měla spasit dobře postavená, dobře konstruovaná a řemeslná architektura. A právě tuto kvalitu stavby jsem si z dob studia odnesl.
Eiermann hodnotil projekt od detailu. Jeho studenti měli vždy gigantické diplomové práce; na zdech visely desítky velkých ručně kreslených formátů. A Eiermann je během obhajob začal komentovat a kritizovat, a to od absolutního detailu až k praktickým otázkám, kam poteče voda, když bude pršet?
Karlsruhe mi poté začalo být těsné. A tak jsem pokračoval ve studiu ve Vídni, rok jsem strávil u Hanse Holleina. Studoval jsem díky němu stavby ve Vídni, především od Adolfa Loose. Vešel jsem například do obchodu Knize a zjišťoval, jak pracuje se dřevem. Zajímal mě mezinárodní vývoj v architektuře, tehdy jsem se zamiloval do Itálie a její architektury.
Spolupráce s Oswaldem Ungersem byla pro mě zcela novou zkušeností. Oswald odvíjel architekturu od konceptu, byl talentovaný na slovní vyjádření, používal mnohé obrazové analogie. Jeho diskuse a hovory o architektuře oslovily mimo jiné i Rema Koolhaase, kterého jsem u Ungerse poznal.

Dobře zvládnuté řemeslo může být zárukou všech všech tří Vitruviánských požadavků (venustas-utilitas-firmitas). Lze řemeslem nahradit teorii?
Rozhodně ne! Dokud mluvíme jen o Vitruviovi, tak možná. Dalo by se říci, že je svým způsobem i funkcionalista. Ale jak začneme s Albertim, přichází teorie, morfologie a radost z protikladů a ambivalence. On přináší radost a hravost v architektuře.

K jakému řemeslu máte osobně nejblíže?
Je mi blízké řemeslo jako takové. Neuznávám dnešní řeči o zelených či „eko“ budovách. To není použitelné pro architekturu. To zdegenerovalo jen na pouhý marketing. Když dnes pracujete na návrhu bytového domu či kancelářské budovy, už nezáleží na tom, kdo bude v domě poté bydlet a pracovat. Dům se stává značkou, monumentem pro turismus. Lze říci, že se bavíme o městském marketingu. Je potřeba vyprodukovat něco absurdního, aby turistický byznys měl nová lákadla. V Praze je naštěstí takových budov málo, a substance Prahy je navíc tak dokonalá, že zvládne i jednoho Gehryho.

Pro lidi neznalé Vaší tvorby se často používá rychlé zkratky historizující architekt, čemž se bránil i Karl Friedrich Schinkel. Jak na toto označení většinou reagujete a odpovídáte?
Nejsem vůbec historický. Architekturu chápu klasicky, ne však klasicisticky (ve smyslu kopírování nějakého stylu, jazyka či období).  Zajímá mě architektonická tradice. Studuji ji detailně, jako například dnes v Praze. Nedívali jsme se na památky, jen jsme tak procházeli městem. A tím se člověk naučí vše.
Klasický pohled pro mě znamená hledání, jak ztvárnit věci, které známe z dřívějška, lépe. Lépe dle možností naší doby. Jinými slovy, tvořit minimálně tak dobře jako ti před námi a snažit se o dokonalost. Té dosáhneme jen málokdy, ale právě ta snaha je principem klasicity. Architekti jako Adolf Loos, Mies van der Rohe – či také Le Corbusier - se o ni snažili, ačkoli tvořili rozdílně.

Výsledný tvar výškové budovy Daimler-Chrysler na Postupimském náměstí vzešel z desítek pracovních modelů, kde dokazujete, že podvědomě známý tvar může mít nespočet poloh. Lze to přirovnat k práci na opačném konci architektonické profese, kdy minimalisté nepatrnými změnami 
hledají ideální tvar. Je budova Daimler-Chrysler vaší naplněnou představou, kudy by se měl Berlín ubírat v 21. století?
Toto je dnes už vlastně minulost. Berlín se tak vyvíjet mohl, ale nevyvíjel. A to je škoda. Pád berlínské zdi byl neuvěřitelně šťastný moment, jak v německé historii, tak i v architektuře. V tomto historickém okamžiku jsme si nemohli představovat nic titěrného či malicherného. Všichni aktéři - architekti, stavebníci i investoři tehdy věděli, že to je veliká chvíle. Šetření a snaha jen o profit, to začalo až později. Dnes tato snaha bohužel převládá, je to katastrofa.
Tehdy to také nebylo jednoduché. Probíhaly například velmi kontroverzní urbanistické diskuse. Ale všem bylo jasné, a to i politikům, že se nedá jen šetřit a tvořit titěrné věci. Každý cítil, že tento moment je jedinečný. Tak vznikly naše projekty, dnes už bychom je postavit nemohli.



Stavíte také mimo německé území. Vaše domy v Amsterodamu, Rotterdamu nebo Den Haagu mi připadají, že jsou víc holandské a lépe zapadají do městského kontextu než u řady dalších místních architektů. Nakolik je pro vás důležitá pokora k místu?
Kontext je samozřejmě důležitý. Když jsme začali stavět v Holandsku, byl velkým tématem kontextualismus. Řemeslo už nebylo tak důležité, lidé se více zajímali o kontext. Pro nás byl kontext důležitý už předtím. Týdny jsme se procházeli Amsterdamem, pozorovali ho. Byli jsme zvědaví, hledali jsme místní zvláštnosti a charakter. Všimli jsme si například, jak důležitou roli ve městě hrají cihly. Tehdy ale byla v Holandsku moderním materiálem omítka, všechny nové stavby musely být bíle omítané, ačkoli to bylo dražší než pohledové zdivo. Nás zaujala amsterdamská škola – byla to skvělá a silná architektura, ty proporce, kvalitní materiály! A rozhodli jsme se, že tak musíme stavět. A to navíc tehdy v Holandsku nebyly cihly k dostání, cihelny nefungovaly, takže jsme materiál museli dovážet z Německa!

Výukou jste trávil většinu profesního života. Nejvíce času, 25 let, jste věnoval studentům na ETH v Curychu. Co bylo základním kamenem vašeho pedagogického působení?
Učil jsem konstrukci a návrh, obojímu jsem se velmi intenzivně věnoval. Velmi mě ovlivnila teorie analogické architektury Miroslava Šika. Byl to šťastná doba. Podnítila hledání racionality a architektury, která historii nepotlačuje, ale zkoumá a rozvíjí ji. To jsem učil studenty. V konstrukci jsme zkoumali a testovali všechny nové možnosti, které se nabízely. Nakonec jsme se ale vrátili k těm klasickým – kámen, cihla, zdivo, dřevo… A dospěli jsme k tomu, že musíme stavět tradičně, a to rozvíjet.
Kromě toho byla výuka vlastně diskuse se studenty. Procházeli jsme se městy, například Paříží. Přijeli jsme a řekli jsme, dnes jdeme na sever. Vyšli jsme z centra, a směřovali kilometry na sever. Nezabývali jsme se současnými či známými stavbami, ale pozorovali jsme město jako takové a diskutovali o něm. Dnes si studenti často myslí, že se od nich chtějí nějaké obskurní domy, ale u mě brzy poznali, že toto není cesta.