I retail v obchodních centrech může být krásný

Studovala a pracovala jste v Brazílii. Popište nám prosím cestu do této země? Tuším tu nějaký zajímavý příběh.
Vera Hampl: V Brazílii jsem se narodila. Ale musím to vzít od začátku. Moji prarodiče žili v Klatovech a během nástupu komunismu pomáhali lidem emigrovat. Bohužel na mého dědečka přišli, zatkli ho a chvíli si pobyl ve vězení. Sice byl na krátko propuštěn, ale věděl, že to není na dlouho. Takže utekl do Německa a skončil v lágru v Regensburgu. Jenže sám, bez babičky a bez své dcery – mé maminky. Babička se ale nedala a v roce 48 utekla sama se svou dvouletou dcerou přes hranice. V lese. Celá tahle epizoda by vydala na dobrodružnou knihu! Přidaly se k dědovi a po německém a italském lágru se jim všem naskytla možnost odcestovat lodí do Brazílie. Usadili se v Sao Paulu a moje babička a maminka společně vedly taneční školu.

To je opravdu dobrodružné! Vaše maminka je tedy původem Češka a co váš tatínek? Máte brazilskou krev?
Nemám, nějak tomu osud nechtěl (smích). V roce 1969 vystupoval v Sao Paulu český sbor Laterna Magika a babička pozvala celý sbor na workshop do našeho studia. Takové nevinné pozvání bohužel způsobilo, že všichni, co se workshopu účastnili, pak nazpět v Československu už nesehnali angažmá. Jenže bez onoho pozvání bych tu dnes nebyla – na tanečním workshopu se první baleťák sboru Zdeněk Hampl, můj tatínek, seznámil s mojí maminkou Verou Raiser. Těsně před mým narozením se moje rodina přesunula ze Sao Paula do Ria de Janeira a tam jsem i vyrůstala.

Jak jste se z taneční rodiny nakonec dostala k architektuře?
Moje láska k architektuře začala už v dětství. Velkým vzorem mi byl můj strýc – on sám byl architekt a ukazoval mi architektonické knihy a všechny své projekty. Povídali jsme si o architektuře hodiny a hodiny. V 15 letech byla mou oblíbenou knihou sbírka architektury od Le Corbusiera. Odtud mimochodem pochází i můj velký obdiv k modernismu. Že budu dělat architekturu mi tedy bylo jasné poměrně brzy.

A kde jste studovala? Jaké byly vaše první projekty?
Přihlásila jsem se ke studiu architektury na univerzitě Santa Ursula. Moje vůbec první architektonická práce vznikla v ateliéru India da Costy a byl to návrh rozhledny přímo na skalnatém pobřeží s výhledem na moře. Dalším, na který ráda vzpomínám, bylo modernistické muzeum ve formě spirály, ke kterému vedla velká červená rampa. Asi jsem inspirovala Niemayera a jeho návrh muzea moderního umění v Niteroi z roku 1996 (smích). Podílela jsem se také na urbanistickém projektu městské části Leblon, který se týkal hlavně velké rekonstrukce pěších zón, veřejného osvětlení a celkového redesignu městského mobiliáře.

Práce v ateliéru pod vedením India da Costy vás musela jistě mnoho naučit…
Ano, ačkoliv jsem byla ještě studentka, svěřil mi Indio da Costa celou organizaci jeho výstavy na Biennale architektury v Sao Paulu. Od návrh po montáže, včetně dopravy na místo. A protože jsem se osvědčila, připravovala jsem pak ještě větší výstavu, a to v brazilském pavilonu na Biennale architektury v italských Benátkách. Pracovala jsem na ní pro váženého architekta Ruye Ohtake. U něj jsem pak byla v Sao Paulu i na letní stáži. Ruy Ohtake tvoří ve stylu Oscara Niemeyera, což je další můj vzor.

To zní jako skvělá zkušenost. Co je to nejzajímavější, co jste si ze studií odnesla?
Na univerzitě v Brazílii se hodně debatovalo o rozdílech ve způsobech života a tím pádem i o urbanistice. Chtěli nám na škole ukázat architekturu jako město, kde žijí různí lidé s různými potřebami. A právě již zmíněný Niemeyer nám měl o městu a architektuře přednášet a měla jsem to štěstí ho potkat osobně. To byl úžasný zážitek.

Co na vás čekalo po dostudování?
Nastoupila jsem do velké firmy – Edison Musa Arquitetura e Construcao, kde jsem dostala příležitost pracovat na opravdu velkých projektech, jako například továrna pro Glaxo do Brasil nebo kaple kostela svatého Judy Tadeáše. Projekt kaple nebyl velký, ale dělala jsem ho sama. To pro mne jako studentku byla velká příležitost.

Lze najít nějaké společné rysy mezi českou a brazilskou architekturou?
Jestli má brazilská a česká architektura nějaké společné rysy, tak je to právě modernismus. Funkcionalismus, který se stavěl v Brazílii, máme i tady v Čechách. Věřím, že si z modernismu můžeme vzít hlavní hodnoty, ty znovuobjevit, přehodnotit a tím pádem redesignovat tento styl, aniž bychom kopírovali to, co se stavělo ve 20. a 30. letech. Je potřeba nevnímat architekturu jen jako umění, ale jako místo, které lidé aktivně užívají. Je potřeba aby bylo nejen hezké, ale funkční a správně technicky provedené.

Jak a kdy jste našla cestu zpět do České republiky?
Necelý rok po ukončení vysoké školy jsem se zamilovala do Čecha a přestěhovala se do země svých kořenů. Dostala jsem příležitost pracovat pro Lewis & Hickey, kde byl pestrý a mezinárodní kolektiv.

Vnímala jste tehdy nějaký rozdíl mezi prací brazilských a českých architektů?
Naučila jsem se, že Češi jsou mnohem více techničtí než Brazilci a trochu záviděla, kolik toho umí. Po čase se ale stejně ukázalo, že nejlepší je přístupy zkombinovat.

Co vám tato praxe v mezinárodní, komerčně úspěšné kanceláři dala?
Moji lásku k architektuře komerčních prostor. Ta totiž v Lewis & Hickey začala při projektu kasina v Plzni. A baví mě to dodnes. Ve stejné firmě jsem se navíc seznámila s architektem Janem Laurichem, který je dnes v našem týmu ve VH Architects a také s Alexandrem Gotzem, naším tehdejším šéfem. Svoji firmu jsem založila v roce 1999 a našim první projektem byla The Globe Café take – v té době velice moderní koncept propojení knihkupectví a kavárny.

Výstava na Pražském Hradě

V roce 2013 jste v rámci ArchitectureWeek chystala výstavu Současná brazilská architektura: jak tento projekt vzpomínáte?
Tato výstava na Pražském hradě byla mou první výstavou v Čechách. Pozvala mě k její organizaci brazilská ambasáda. Byla jsem nejen architekt výstavy, ale i její kurátor. Výstava Ikony brazilské architektury měla představit tři osobnosti a mě bylo úplně jasné, že jeden z nich bude právě Oscar Niemayer.


Další dvě osobnosti se vám také vybíraly snadno?
Vůbec! Brazilská architektura je rozmanitá a Brazílie je obrovská země, nebylo vůbec snadné vybrat architekty, kteří budou na výstavě představeni. Věděla jsem, že chci ukázat osobnost současné brazilské architektury a tou je nejznámější architekt Marcio Kogan. Na výstavě jsme ukázali jeho luxusní dům netradičním a nečekaným způsobem - vytvořili jsme film, kde v domě žijí lidé, sedí na terase, vaří, sprchují se… Promítali jsme i film o urbanistickém projektu architektů z Metropolis projetos urbanos, který zlepšuje život ve favelách.

Ve vašem portfoliu vyniká jeden segment, a to jsou lodě. Jak jste se dostali k navrhování designu lodí?
Po založení VH archictect jsem v tom samém roce navrhla i obchod s brazilským dřevem a později jsme začali naši dlouhodobou spolupráci s Prague Boats a Pražskou Paroplavební, kde se staráme o interiéry výletních a restauračních lodí. Začalo to rekonstrukcí parníku a dnes už stavíme úplně nové lodě.

V čem je tato práce pro architekta specifická? Pracujete nyní na nějakém "vodním" projektu?
Snažíme se sledovat a používat nejnovější technologie, které jsou šetrné k životnímu prostředí. S německou loděnicí jsme dokonce postavili loď pouze na elektrický pohon. Příliš se o tom nemluví, ale lodní doprava je jeden z nejméně škodlivých způsobů dopravy jak lidí, tak zboží, a my se ho neustále snažíme zlepšovat.
Nyní stavíme další elektrické plavidlo – hliníkový katamarán. Lodě mají svá specifika a podstupují trochu jiné stavební povolení, velký důraz se dává na bezpečnost. Pro nás je vždy výzva udělat ještě lepší loď: v tomto smyslu pracujeme i na projektu nástupních pontonů.


Komerční interiéry máte opravdu ráda, dokonce jste se kvůli nim na chvíli vrátila zpět do Brazílie. Proč?
V roce 2007 jsem se rozhodla ještě více prohloubit naše služby pro retail klienty a skoro na dva roky jsem se s celou rodinou přestěhovala zpět do Ria a studovala zde postgraduál zaměřený na interiéry a branding. Aby nám mezitím v Čechách vše fungovalo, nastoupila k nám do interiéru klíčová osoba a dodnes moje pravá ruka Zdenka Terenc. V tom samém roce jsem s Rosannou Tosetti, mou bývalou šéfovou z ateliéru India da Costy, založila brazilskou pobočku našeho ateliéru. Jednou z prvních zakázek, kterou jsme kreslily, byly interiéry luxusních terasových bytů na pláži s celkovou rozlohou 1800 m².

Co se po návratu změnilo?
Ihned po návratu do Čech jsem pochopila, že musíme posílit náš tým o grafika, a tak jsme přivítali Daniela Simoninho, italsko-brazilského designéra. Od této chvíle jsme se retail projekty zabývali jako celkem – vymýšlíme názvy brandu, vizuální identitu, tvoříme projekty a projektovou dokumentaci a dotahujeme stavební povolení a vedeme i samotnou realizaci. Baví nás i dozor na stavbách, bez něj jen těžko odevzdáte projekt, na který budete doopravdy pyšní. Jedině tak víme, že dodáme tu nejvyšší možnou kvalitu.

Jaký je váš oblíbený klient: typově či zadáním?
Náš ideální klient s námi začíná už od samého začátku, pokud možno si nás pozve i k výběru prostoru, kde chce svůj komerční projekt realizovat. Už od té doby je totiž možné skicovat a co nejvíce z prostoru vytěžit. Nejlepší výsledek přichází ve chvíli, kdy můžeme vymyslet celý branding. Grafika a architektura jsou v oblasti retail naprosto provázané. Musí fungovat jako jeden celek. Koncept podniku je o barvě, vůni, typu osvětlení, o celkovém stylu, a to vše spolu musí pracovat. Dokonalý projekt dbá na všechny detaily – jen tam můžou být cíloví klienti, uživatelé a návštěvníci retail prostoru spokojení. K tomu je ovšem velice důležité dobře znát konkurenci, typ klientely i současné trendy daného odvětví. Jaké nové technologie se uvádí na trh v oblasti, pro kterou navrhujete? Musíme se snažit být vždy o krok dál, a hlavně vytvořit správnou image značky s přidanou hodnotou.

Kde jsou naopak pro vás jako architektku největší úskalí komerčního interiéru?
Jako největší úskalí naší práce vnímám situaci, kdy projekt nemůžeme z různých důvodů uchopit jako celek a je o to těžší odvést naši práci tak dobře, jak jsme zvyklí. A dále jsou velmi důležité detaily. Každý rok jsme na milánském veletrhu a udržujeme tak krok s novými možnostmi interiérů. Účastníme se různých kongresů a kurzů, letos nás například v listopadu čeká italský kurz zaměřený na rebranding a interiérový design hotelů.

Kde byste se svým týmem chtěli být například za pět let? Kam svou prací směřujete?
Za pět let bychom chtěli mít projekty i mimo Českou republiku. Chceme dál budovat klientské vztahy založené na důvěře a dál detailně pracovat na potřebách klienta. A to završit kvalitní, funkční a moderní technologií z krásných materiálů. Chceme mít radost nejen z výsledků, ale i ze samotné práce.